Osudy dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů bývají často smutné. Co všechno si takové děti musí prožít... Naštěstí hodně z nich skončí v nových rodinách, kde se o ně s láskou starají a jsou rádi, že je mají.

To mohou potvrdit manželé Ivana s Danem. Oběma už bylo přes třicet, když zjistili, že vlastní dítě mít nebudou. A tak se rozhodli pro adopci - před dvěma lety adoptovali roční holčičku. Na dítě čekali dlouho, ale nakonec to dopadlo dobře. Teď už je i malá Romanka spokojené dítě.kid

Takhle to ale asi nebylo, když jste si malou přinesli domů?
Ivana: Nebylo... Nerada na to vzpomínám. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že máme doma konečně dítě. Ale když jsem viděla, jak Romanku nic nezajímá, jak byla úplně apatická, jen ležela nebo seděla, dívala se kolem... bylo mi do pláče.

Dan: Romanka byla hodně zanedbaná. Ale na to nás všichni upozorňovali, že dětem se v ústavech nikdo nemá čas věnovat, takže většina dětí jen leží v postýlce a radši ani nebrečí. Romanka ani nechodila, to jsme ji naučili až my.

Jak dlouho jste čekali, než se pro vás našlo vhodné dítě?
Ivana:
O adopci jsme měli zažádáno dva roky. Původně jsme chtěli bílé dítě, to jsme ale nakonec změnili, protože byla větší šance získat ho, když budeme chtít i romské nebo černouška. Romanka je napůl Romka, její biologická matka byla bílá.

Kolik bylo Romance, když jste ji poznali?
Ivana: Malé bylo půl roku. Už předtím jsme delší dobu chodili do dětského domova na různé pohovory s psycholožkou, měli jsme vyplněné všechny dotazníky, papíry, posudky, kontrolovali nás doma, jak žijeme, jaký máme spolu vztah... Chvílemi to bylo dost potupné. Když jsem si pomyslela, že každá feťačka nebo alkoholička může porodit dítě...

Dan: Už na to nemysli. Když jsme čekali už asi rok a půl, zavolali nám z dětského domova, že tam mají půlroční holčičku, je napůl romského původu, ale ještě bude chvíli trvat, než ji budeme moci dostat. Tak jsme se na ni byli podívat...

A jaké to bylo?
Dan:
Ivanka se rozbrečela... Holčička ležela v postýlce, koukala na nás velkýma očima, ale nedala najevo vůbec nic, asi jí bylo všechno jedno.

Ivana: Říkali nám, že vůbec na nic nereaguje. Asi byla zvyklá pořád jen někde ležet. Když jsem si ji pochovala, věděla jsem, že si ji vezmeme.

Jak dlouho to potom ještě trvalo?
Ivana:
Asi tři měsíce trvalo, než se jí biologická matka vzdala, její otec už tou dobou nežil. Občas jsme si pak Romanku brali domů na víkend, potom jsme si ji mohli vzít i na delší dobu.

Dan: A adoptovali jsme ji, když jí byl rok.

A jaké je to teď, po dvou letech? Máte s Romankou nějaké starosti?
Ivana:
Ani ne, Romanka je teď docela spokojené a šťastné dítě. Občas mívá záchvaty vzteku, ale to mají asi všechny děti. Jinak celkově mi připadá trošku míň citlivá, ani se moc nechce mazlit.

Dan: To jsme taky věděli, že tyhle děti dlouho neznají, co je to cit, takže jsme s tím počítali.

Ivana: Ale stejně mě to občas mrzí...

Dan: Co se dá dělat. Jinak je malá moc šikovná, mluví krásně, všechno jsme ji naučili.

Ivana: Jsem ráda, že ji máme.

Další články v našem magazínu:

Reklama