Je mi úzko, opravdu úzko. Někdy se budím s pocitem úzkosti, děsím se, co kde chytnu za nemoc, kdy se něco stane a žiji život s katastrofickým scénářem.

Vlastně jsem docela obyčejná pětatřicetiletá ženská. Mám dvě skvělé děti, které jsou má sluníčka a manžela, se kterým už je to o něco horší. Ale tak nějak fungujeme jako rodina. S manželem si příliš nerozumíme, jsme oba příliš rozdílní. Máme každý úplně jiný názor na život, jiné zájmy, neshodneme se v hudbě, filmech ani televizních pořadech.

Máme každý úplně jiný humor. Já preferuji společné kamarády a společné oslavy, on si úzkostlivě střeží ty své a o společné nestojí. Nerozumíme si, alespoň z mé stránky ani v sexu, on je příliš zdrženlivý, nekomunikativní. Sex buď není vůbec, nebo z něj nic nemám.

Naštěstí jsem před dvěma lety konečně nastoupila po šestileté mateřské do práce, takže mám úplně jiné starosti než řešit manžela. Nejsem žádná puťka domácí, mám spoustu zájmů, koníčků i kamarádek se stejně starými dětmi, se kterými podnikáme spoustu výletů a vůbec se snažíme ty naše drobky zabavit. Ale...

Ač mi nic neschází, tak se cítím hrozně. Občas mě přepadne šílený strach o sebe a naše děti, bojím se budoucnosti, bojím se nemocí. Přehnaně dodržuji hygienu a stejně tak na tom trvám i u své rodiny. Jsem prostě pako.

Pravdou je, že se dost změnilo nástupem do práce. Přestala jsem být tak strašně čistotná, ale stále mě zničehonic přepadnou záchvaty úzkosti, nemůžu dýchat, polévá mě studený pot, je mi na zvracení a všude je ten šílený strach. Trvá to chvíli a spolehlivým lékem na to je procházka, komedie nebo usnout.

Podle psychologa to není nebezpečné, ale pro mě zbytečně zatěžující psychiku. Dozvěděla jsem se, že může jít o jakousi stresovou reakci na způsob života, okolí, partnera nebo práci. Dokonce snad to může být i z antikoncepce. Nemáte s tím někdo zkušenosti?

Iva

       
Reklama