„Agresivní chování působí vždy v závislosti na tom, jak je jeho účastníky interpretováno.“ (MUDr. Vaníčková)

Když jsem byla malá, měla jsem pověst zlobivé holčičky. Už ani nevím, jak to začalo, ale asi nejvíc jsem pohoršila okolí, když jsem si odřela loket a hodná paní sousedka mi ho chtěla vydezinfikovat peroxidem. Pokousala jsem ji. A svému spolužákovi ve školce jsem rozbila nos - už ani nevím proč, ale určitě mě něčím strašně rozzlobil. Dneska už jsem "velká holka", ale ještě pořád občas "zlobím" - tu a tam někoho pokoušu (ačkoli se souhlasem :) a ani rozbitým nosům se zcela nevyhýbám. Ale zpět k malým holčičkám - měli jsme na táboře jednu moc roztomilou. Bylo jí osm let a maminka jí koupila boty s okovanou špičkou. A malá Terezka, když se někdo nechoval, jak se jí líbilo, nakopla ve svých nových botičkách onoho provinilce do holeně. Přijde vám to legrační? I já jsem se tomu smála. Terezce jsem vynadala a ona, jakožto dítko relativně rozumné, si nechala „nakopávání“ jenom pro ty nejhorší případy, které jí stály za porušení „rezoluce vedoucích“. Vzhledem k tomu, že byla v oddíle převážně klučičím se to stávalo poměrně často, ale na druhou stranu, v sérii rošťáren, které prováděli kluci, se to vlastně ztratilo.

A proč vám to všechno píšu? Inu, protože chování mé i malé Terezky lze označit za agresivní. Nijak přehnaně, i když u holčiček se většinou za „agresi“ považují mnohem mírnější projevy, než u chlapců, ale přece jen. Jako agrese je totiž definováno takové chování, jehož násilné projevy jsou zaměřeny na stejný živočišný druh - tedy v našem případě násilí člověka vůči člověku. Existují přitom různé názory, proč k takovému chování vůbec dochází: Freud tvrdí, že agresivita je následkem po libidu druhého pudu, který ovlivňuje naše jednání - thanatu - pudu smrti. Známý etolog Lorenz považuje agresivitu za přirozený obranný instinkt vedoucí k chování posilujícímu pravděpodobnost přežití jak jedince, tak druhu. Vnitrodruhová agrese tak má přísná pravidla - především u sociálně žijících tvorů, jako jsou třeba vlci nebo gorily existují takzvané „stop“ signály, jimiž může slabší jedinec agresi vůči sobě zastavit, aby nedošlo ke zbytečnému zranění člena smečky nebo tlupy, které by nepomohlo vyjasnění hierarchie ve skupině ale omezilo by její akceschopnost. I člověk má takové „stop“ signály, ačkoli nejsou tak výrazně instinktivní, jako u zvířat a proto na mnohé jedince neúčinkují. Je jimi především „ukázání prázdných dlaní“ - obrácení rozevřených, prázdných dlaní k soupeři - které dává najevo že nechci bojovat, nemám žádnou zbraň, ale mnohem základnější je schoulení se s krytím si hlavy rukama - podřízená pozice, kterou zaujímají i členové opičích tlup.

V každém případě nelze popřít, že agresivita je jednou z variant sociálního chování a to variantou do určité míry přirozenou  - ačkoli v západní kultuře se od poměrně ranného věku stává přípustnou, a to jen do určité míry, pouze agresivita verbální. Ovšem tato hranice se posouvá směrem dolů - děti jsou povětšinou vedeny k tomu, že se „prát“ nesmí už od velmi útlého věku, což ovšem při neschopnosti jinak ventilovat frustraci a napětí může vést k autoagresi (ať už ve formě viditelné - vytrhávání si vlasů, skřípání zuby, nebo ve formě méně výrazné - jako vyhledávání nepřiměřeně riskantních aktivit) a k agresi vůči předmětům (rozbíjení hraček a pod.). Agrese k nám zkrátka patří, je přirozená, a měli bychom se, už od malička, naučit ji ventilovat přiměřenými způsoby. Ale jaké způsoby agrese mezi dětmi jsou ještě přiměřené?

Jaká agrese je pro dítě ještě přiměřená?
Je pro Vás agrese vůči člověku přijatelná?
Jaká jste byla jako dítko?
Rozbíjela jste hračky? Prala se s kluky?
Nebo jste byla hodná holčička?
Jaké jsou Vaše děti? Vaši sourozenci?
Zakazovali Vám rodiče prát se?
Jak se díváte na agresivitu u dětí?
Kde je hranice přijatelného chování?
Jak byste řešila agresivní chování dítěte?
Jste pro snížení hranice trestní zodpovědnosti?

Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz své příběhy z dětství i ze současnosti a podělte se s námi o své názory! Nejlepší příspěvek odměníme!

Reklama