Nejhorší věc, která může člověka v životě potkat, je ztráta dítěte. Ale i taková ztráta rodiče v dětském věku, dokáže životem pořádně zamávat. S pozůstalým dítětem komunikujte a nevyprávějte mu báchorky.

Těsně po úmrtí blízkého člověka prochází dospělý člověk jednotlivými fázemi, které na sebe nemusejí nutně navazovat.
První fází je období popření.: „To přece nemůže být pravda?“
Druhou je fáze s chaotickými emocemi. Nejtěžší je prožít první rok a všechny významné okamžiky jako narozeniny, svátky apod.
Třetí fáze se projevuje pocitem viny a hledáním viníka: „Kdybych ho poslala zavčas k doktorovi, tak by se to nestalo.“
A ve čtvrté fázi se člověk snaží najít nový vztah k sobě i k okolnímu světu.

Jak je tomu ale u pozůstalých dětí? Mají také nějaké fáze truchlení? Na to jsme se zeptali psycholožky Heleny Veberové

dítě

U dítěte je tomu jinak. Dítě mnohem více využívá imaginárního světa, ve kterém zemřelý rodič žije dál. Pokud malým dětem řekneme, že tatínek odešel do nebíčka, dítě s tatínkem „udržuje kontakt“ dál.
Takovéto období truchlení může trvat i několik let, a to skrytě, bez adekvátních vnějších projevů.
Měla jsem případ čtyřletého Pavlíka, jehož tatínek tragicky zahynul při autonehodě. Pavlík pořád kreslil obrázky auta v nebíčku, ve kterém prý sedí jeho tatínek.
Ne všechny děti však mohou přijmout tento fakt tak klidně. Některé dítě může propadat záchvatům plačtivosti, mohou se u něj projevit i poruchy spánku, menší děti se mohou přechodně pomočovat a mít logopedické obtíže.
Jiné děti zase naopak své emoce nijak neuvolní. Zpravidla se pak u nich po půl roce až do roka objeví psychosomatické potíže či těžší stavy deprese. Zde už je zapotřebí poradit se s dětským terapeutem.

Měly by se malé děti zúčastnit pohřbů?
Pokud jdou na pohřeb děti, kterým bylo řečeno, že tatínek je v nebíčku a oni pak vědí, že leží dole v rakvi, mají v hlavě zmatek, jak se do toho nebíčka nahoru dostane. Nejmenší děti z toho ještě nemají rozum a není bezpodmínečně nutné, aby se pohřbu zúčastnily.

Děti školního věku už jsou vnímavější. Tak jako s nimi rodiče mluví o tom, že se mají rozhlédnout, než přejdou silnici, že nemají chodit s cizím člověkem, že mají slušně zdravit a pomáhat starším, že miminko je u maminky v bříšku, než se narodí, tak by měli rodiče pozvolna zanést do hovoru i téma smrti: „Babička je stará a unavená, chce si už odpočinout.“ Když pak zemře, je to pro dítě přirozený jev.
Děti by měly brát smrt jako součást života, i když je pro ně tato etapa života ještě hodně vzdálená, nejsou pak tolik zaskočeni, i když zemře někdo mladší. Nezbývá jim, než se s touto situací vyrovnat, jít dál, být oporou těm, kteří zůstali.

V žádném případě by se neměli na děti klást požadavky typu: „Musíš pomáhat, nesmíš zlobit, musíš se učit.“
Dítěti nemusí, truchlí stejně jako ostatní příbuzní, i když jiným způsobem, není správné na ně okamžitě uvalit ještě další pocit zodpovědnosti.

Dospělí často mívají falešný pocit, že dítě a smrt jsou témata, která se nehodí spojovat.
V žádném případě nepodceňujme úvahy dítěte o smrti. Nezatajujme okolnosti smrti, nevymýšlejme si. Dítě se pak dozví fakta od spolužáků nebo jiných příbuzných, a možná ne právě šetrným způsobem. Krutost pravdy je třeba obalit únosným, věku odpovídajícím způsobem. Je lépe říct „nevím, co se přesně stalo“ než si vymýšlet báchorky, které se mohou nepříjemně obrátit proti nám.

Komunikujte se svým dítětem a nebojte se pravdy. Smrt je přirozenou součástí života. Dítě vaši snahu nejen pochopí, ale s odstupem času také ocení.

Přečtěte si také:

Reklama