Odkdy je dítě už dítětem a kdy je pouhým shlukem živých buněk? Tuhle ošemetnou otázku řeší lidstvo už od chvíle, kdy si spojilo vzdouvající se břicho ženy s později narozeným dítětem a kdy vynalezlo první prostředky, jak nechtěný plod vypudit. Na druhé straně této pomyslné škály pak leží člověk dospělý, vzhledově nepochybně „lidský“, ale postrádající duševní schopnosti, připisované člověku – mentálně postižený do té míry, že je často neschopen nejprostší sebeobsluhy.

Čím je majetkem?
Ve starověku však otázka toho, kdy je člověk člověkem, byla palčivá spíše pro filosofy než pro běžné lidi. Člověk byl totiž mnohdy zároveň majetkem – ať už jako otrok či jako panovníkův služebník. A žena byla často majetkem muže, a pokud ne přímo ona, tak přinejmenším její děti. Nebylo tedy potřeba příliš řešit, jestli zabitý je nebo není člověk – důležité bylo spíš to, čím byl majetkem – právo koho z ještě živých bylo poškozeno, aby tento mohl vymáhat náhradu?

Nezavraždíš
Jak se pozvolna rozvíjela civilizace, začalo se přece jen více dbát na alespoň jistá práva lidí (a aby to nebylo zase tak růžové, otroci byli mnohdy prohlášeni za méně než lidi). V evropském prostoru s nástupem křesťanství došlo k rozšíření jinde se také objevující myšlenky, že člověk je především „majetkem“ Boha – a protože v desateru ve skutečnosti nestojí „nezabiješ“, ale „nezavraždíš“ – začala být vražda člověka posuzována jako zločin proti Bohu. A tehdy vzrostla důležitost filosofické otázky – odkdy je tvor, rodící se v lůně matky, vlastně člověkem?

Kdy dorazí duše?
Staří židé se drželi tradice, podle níž se plod stával člověkem až po prvním nádechu. Od nich tento zvyk přejali muslimové, a tak se obě náboženství z počátku stavěla relativně pozitivně k potratům, neschvalovala však zabíjení už narozených dětí, i kdyby byl potomek postižený. Později, s rozvojem medicíny, však došlo ke zpřísnění tohoto přístupu, a za člověka byl plod považován už ve chvíli, kdy nabyl lidské podoby – tedy kolem tří měsíců. Křesťané se po většinu středověku řídili tezí Tomáše Akvinského, podle nějž mužský plod získává duši čtyřicátý den po početí a ženský plod až den osmdesátý. Potraty sice byly zakázány i v dřívějším stádiu těhotenství, ale „zničení“ neoduševnělého embrya bylo považováno za mnohem menší hřích než „zavraždění“ již duši vlastnícího plodu.

Počítání týdnů
Moderní státy se k problematice „lidství“ plodu staví také různě – v těch nejpřísnějších, jako je například Polsko (ale také Irsko, Malta a Portugalsko), je potrat nejen zakázán (kromě lékařských důvodů), ale dokonce se uvažuje i o trestání matky, která by svým nezodpovědným chováním – například kouřením a alkoholismem – poškozovala plod. Ve většině západních států je potrat z vůle ženy povolen do dvanáctého týdne (V Holandsku např. do sedmého), později ho může schválit lékař. První zemí, kde byl potrat z vůle ženy roku 1923 uzákoněn, byl přitom Sovětský svaz. V Anglii a Francii se potraty staly legálními až v sedmdesátých letech. V ČR fungovaly od roku 1958 do roku 1987 takzvané potratové komise, od té doby je potrat zcela legální.

Vražda? Jak kdy...
Poněkud paradoxní rozsudek vynesl soud v Texaském Austinu, a stanovil tak zajímavý precedent. Zatímco potrat je v zemi legální, zabití plodu bez vůle matky je považováno za vraždu. Muž, který zabil těhotnou ženu, tak bude stíhán za dvojnásobnou vraždu. Z dlouhodobého hlediska se může ukázat, že šlo o problematické rozhodnutí – o tom, kdy je plod už člověkem a kdy ještě ne a lze ho zabít beztrestně, tak totiž vlastně do dvanáctého týdne rozhoduje vůle matky. Ani nelegální potrat ve vyšším stádiu těhotenství přitom doposud nebyl považován za vraždu a byl posuzován mnohem mírněji.

Co si o potratech myslíte Vy? Podstoupila byste ho? Nebo se tak už stalo? Dobrovolně nebo nechtěně? Co jste prožívala? Odkdy je podle Vás dítě člověkem? Pokud jste byla těhotná, dokážete si vzpomenout, odkdy jste dítě vnímala jako samostatnou bytost? Souhlasíte s texaským soudem?

Hlasujte v anketě na hlavní straně!

Reklama