s takovou zkušeností se nám svěřila čtenářka s nickem Lenig. Období bez práce pro ni bylo utrpením, až nakonec našla alespoň brigádu a je spokojená. Lepší něco, než sedět doma se založenýma rukama.

Zdravím redakci i ženy-in!

Než jsem se přestěhovala do jiné části republiky, měla jsem práci, která mě bavila, ale pracovní doba byla úmorná....ráno jsem jezdila v 8 hodin busem do města do práce a večer jsem se nevracela dříve než v 19h. ALe tu práci jsem měla ráda. Byla jsem více méně sama, děti již vylétly z hnízda, doma mě mohl čekat leda tak „spolubydlící“, tak mi to ani moc nevadilo.Víkendy jsem měla volné (předtím jsem totiž pracovala v supermarketu, takže svátky, víkendy...pořád jsem byla v práci a za málo peněz!), což mi vyhovovalo.

Potom jsem se tedy na konci října přestěhovala daleko od domova i daleko od velkých měst. Manžel sliboval, že práci najdu rychle, protože jsem šikovná, umím téměř vše, k čemu se postavím. A ejhle. V novém městě jsem byla neznámou tváří i jménem a práce nebyla. Obešla jsem všechny možné úřady, isntituce, obchůdky a všude mi řekli, že sami musí redukovat stavy. Je krize, volná místa nejsou.

A tak jsem celý listopad činčala náš byt, šila záclony, závěsy, polštářky, stále jsem něco upravovala...Pak nastal prosinec, tak jsem hned od Mikuláše pekla cukroví, volala jsem mamince, aby nepekla, že jí dovezeme. A seznamovala jsem se pomalu s manželovou rodinou a mými novými příbuznými.
V lednu jsem znovu obešla podniky, zda třeba náhodou nenajdu volné místo, ale nic. Tak jsem začala aspoň venčit sousedovic psa, abych se doma nezbláznila...

Tak utekl rok a půl, byt jsem měla stále vypulírovaný, denně navařeno, často napečeno a práce nebyla. Již jsem si delší dobu připadala jako méněcenná, samozřejmě mě potkalo z úřadu práce, že jsem 2x týdně běhala na poštu hlásit se do systému DONEZ, že nikde na černo nepracuji...bylo to na mrtvici.

Na jaře letošního roku jsem začala posílat články do místních novin a tak se trochu zapojila do činnosti města. A najednou, těsně před prázdninami, mi byla nabídnuta brigáda. Na toto místo jsem se ptala již před rokem, ale právě ho obsadili. Po roce však pracovnice odešla a tak mi šéf zavolal. Ihned jsem souhlasila.

A jsme u meritu věci: pracovní doba je opět zajímavá jako v minulém zaměstnání od 9 do 18hod. Pracuje se v sobotu i v neděli. Ale mně to nevadí, jsem ráda, že jsem práci našla, i když jen na pár hodin měsíčně a jako brigádu. Chodím podle potřeby, ale nevadí mi to. Práce mě baví, mám ji kousek od bytu, nikam nemusím dojíždět.

Prázdniny mi utekly jako voda, přivydělala jsem si nějakou korunu, brigádu mám i dále, zatím v dohodě do konce letošního roku. A jsem spokojena.

Lenig

Milá Lenig, držím vám moc palce, abyste našla práci na plný úvazek. Brigáda je jen nouzové řešení, i když chápu, že pořád lepší, než nedělat nic

Text nebyl redakčně upraven

A co vy, milé ženy-in? Jste spokojené se svým zaměstnáním a pracovní dobou? Ocitla jste se někdy v situaci čtenářky Lenig? Jak dlouho vám trvalo, než jste si našla práci? Vyhovuje vám pracovní doba? Pracujete na směny, o víkendech, nebo máte jen běžnou pracovní dobu pět dní v týdnu?

Napište nám na dnešní téma na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama