Mám celkem spokojený život. Každé ráno vstávám do práce a jsem za to neskutečně vděčná. Protože bych ani tu nejhorší práci nevyměnila za frontu k úřadu práce. Mám děti v pubertě a někdy s nimi vyjít je opravdu boj. No a pak si ještě chovám manžela. A to obzvlášť vydařený exemplář manžela. Nepije, nemlátí mě, stará se v rámci možností a nálady i o své dvě děti, doma mi občas i pomůže, stejně tak často si zajde s kamarády na pivo. Celkem normální, že?!

Ani ne, můj muž totiž propadl kouzlu sázení. V praxi to vypadá tak, že odpoledne po návratu z práce si dopřeje kávičku, u které přečte všechny noviny, zvláště pak sportovní rubriky, prolítne zběžně teletext, poradí se s přítelem na telefonu a vzápětí vyráží do nejbližší sázkové kanceláře, aby tam další hodinu spekuloval se stejně postiženými kamarády nad tabulemi plnými zápasů a kurzů.

Z kraje jsem se tam s ním byla párkrát podívat a jen jsem žasla nad všemi těmi “trenéry”, “asistenty” a vůbec znalci všeho dění. Ale nenechejte se mýlit, ač se ti chlapi tváří, že jen koukají na sportovní utkání, opak je pravdou. Študují si, kdo kdy byl zraněn, kdo nehraje pro operaci, nachlazení, kdo se rozešel s partnerkou a tudíž by mohl mít špatný den, komu to tuhle sezonu moc nejde. Podezírala jsem je, že snad i ví, co mají k jídlu a jak tuhá je jejich stolice.

Poté napíší na malý lísteček téměř posvátně několik zápasů, občas je i zkombinují dohromady, aby byl výsledek jistější a výhra tučnější. Mladíkovi či dívence za přepážkou pak podsunou hrdě svou členskou kartu, protože oni nesázejí jen tak za peníze. Musí mít svou vlastní “platební” kartu, kterou se pyšní a díky níž získávají “perfektní” výhody a sem tam i nějaký dárek v podobě sportovního časopisu.

Sumy, které tito nadšenci obětují na sázku, jsou zpravidla nízké, alespoň u mého muže tomu tak je. Na konci superdlouhého seznamu zápasů se pyšní vklad dvacet korun a celková výhra patnáct tisíc. Nemusím být matematik, aby mi došlo, že tady je pravděpodobnost výhry přibližně stejná jako to, že zrovna do našeho domku vrazí meteorit.

To však nebrání tomu, aby se po takové návštěvě svého svatostánku pohodlně usadil před televizní obrazovku a začal sledovat sportovní přenosy. A je úplně jedno, zda budou v přímém přenosu nebo pouze ve formě čísel na teletextu či internetu. Důležité je, že se výsledky mění a bytem se pak nesou libozvučné přídomky pro samotné hráče, jejich trenéry nebo rozhodčí. Všichni jsou naprosto nemožní, neschopní a posléze v pozdních nočních hodinách právě oni můžou za to, že lístek podobný měsíčnímu nákupu z hypermarketu končí roztrhán v koši. Při velkém naštvání pak i v záchodě, potupně spláchnut vodou.

Ideální je, když se stane, že výsledek byl ohlášen špatně a zrovna ten jediný zápas, který nevyšel - vlastně vyšel. To se pak bavím sledováním toho člověka, kterého jsem si zaslepena láskou vzala, kterak se prohrabuje s mumláním pod vousy košem a snaží se roztrhaný lístek uvést do funkčního stavu. Nejednou byl zvědavými sousedy pozorován i v naší popelnici před domem, kterou obrátil vzhůru nohama, aby pak vyhrabaný lístek posel několika šťastnými polibky.

Nevšímám si soustrastných pohledů sousedek, ponechávám svého chotě jeho světu a jen se dobře bavím. Snad jen, je tohle ještě vůbec projev svéprávnosti?! J

Helena

 

 

Reklama