Reklama

Přinášíme vám poslední díl našeho seriálu s Nadací Terezy Maxové dětem, ve kterém si můžete přečíst retrospektivní sloupek Michala Růžičky přístupu k náhradní péči o děti, který se konečně mění...

Kdo chodil do základní školy v sedmdesátých letech minulého století, bude si ten obraz pamatovat: „Když budeš zlobit, půjdeš do děcáku!“

kidSoudružka učitelka už neví kudy kam, ale jedna jistota jí zbývá. Děti nezvládané, nezvládnutelné, nezvládající či jinak podezřelé převychová k obrazu doby Ústav. Ústav - řešení. Ústav - tajuplný symbol. Jako dítě jsem si představoval „děcák“ jako ponuré vězení. Jako konec světa.

„Děcákem“ nám ve škole hrozil kdekdo. Třídní učitelka, tělocvikář, školník i kuchařka vykukující z výdejního okénka školní jídelny. Těžko říct, jestli významu své hrozby všichni tihle lidé rozuměli. Každopádně jí do jisté míry věřili. A měli proč. Pojmy jako kolektiv, ústav nebo státní instituce znamenaly v tehdejší oficiální hantýrce víc než pojmy rodina, dítě nebo jednotlivec.

Pravda, tyto hrozby se v mém okolí nikdy nenaplnily. Ani mne ani žádného z mých spolužáků do „děcáku“ nikdo neposlal. Ani Švejdu, který zlomil ruku Pokorné, když jí chtěl ukrást cukrovou vatu; ani Jandu, jenž dokázal bez vyzrazení strávit dva měsíce „za školou“; a dokonce ani Váchu, který se dvěma kumpány přivázal ke stromu Svobodu, zapálil kolem něj do kruhu ohýnek - a zdrhnul.

O to byl „děcák“ v mých dětských očích strašidelnější. Co asi museli udělat ti, kteří v něm opravdu skončili?

Když se v roce 2011 dívám na aktuální statistiky, vypočítávající důvody pro umístění dětí do kojeneckých ústavů a dětských domovů, nemůžu uvěřit. Nejčastější záminkou k naplnění oné dávné hrozby, která doprovázela mé školní dětství, jsou „sociální důvody“. Takže ty děti neudělaly vůbec nic...

Copak to nikomu nevadí? Téměř čtvrt století po roce ´89 posíláme děti jak na běžícím pásu „až na konec světa“? Stále věříme tomu, že ústav je víc než rodina a kolektiv víc než jednotlivec?

Naivní otázky; iluze národní dospělosti.

Kdo dnes chodí na třídní schůzky do škol svých dětí, jistě bude ten obraz znát: „Když budou zlobit, dejte jim pár facek!“

Řada českých rodičů má jasno: „Jakápak komunikace? S námi se ve škole taky nikdo nebavil - a jak jsme počítali!“

Ve svého druhu vězení jsme pořád všichni.

<< předchozí díl TOTO JE POSLEDNÍ DÍL NAŠEHO SERIÁLU

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem.

Čtěte také...