Reklama

Autem jezdím ráda, ať už je léto nebo zima. Nebylo tomu tak vždycky, ale naježděnými kilometry se strach zmírnil (nezmizí nikdy). Myslím tím můj strach,  strach z toho, že udělám nějakou botu, která bude mít nedozírné následky. Strach z ostatních zůstává.

Když jsem začínala jezdit, připadala jsem si jako velkej borec a taky podle toho jsem jezdila. Pamatuji si právě na jednu jízdu, kdy jsem si říkala, že stihnu na křižovatce oranžovou, přidala jsem plyn a odbočila vlevo... A pak už jsem jen koukala, jak se ten sloup ke mně blíží a blíží. Měla jsem víc štěstí než rozumu a sloupu jsem se vyhnula ani nevím jak.

Domů jsem dojela vyklepaná, auto jsem nebyla schopná zamknout, jak se mi klepaly ruce. Další skoro průšvih mi dal tak zabrat, že jsem málem už za volant nesedla. Chtěla jsem vyjet z parkoviště, koukla se do zrcátek a v tom středovém jsem viděla maminku s kočárkem, jak jde pomalým krokem a telefonuje, tak jsem počkala, až přejde. Pomalu jsem se rozjížděla, a najednou mne něco donutilo zastavit. To něco se mi mihlo ve zpětném zrcátku a já vystoupila.

Za autem si to šlapalo na malém odstrkovadle asi dvouleté dítko. Maminka šla dál a ničeho si nevšimla, já sedla do auta a začala brečet. Teď po letech si říkám, že v tom zrcátku jsem toho mrňouse vidět nemohla, že to, co se tam ukázalo, byl snad anděl strážný. Tohle byly lekce v bezpečnosti velice tvrdé, ale taky velice užitečné. Vícekrát se mi nic takového nestalo a doufám, že takovéhle situace se mi budou vyhýbat.

Jak už jsem psala na začátku, strach z ostatních řidičů či spíše jejich občas nevypočitatelných reakcí zůstává. Předjíždění na plné čáře, absolutní ignorování přikázané rychlosti, arogantní styl jízdy... Někdy se nestačím divit, co všechno „řidiči“ dokáží. Nedávno jsem četla příběh jednoho cyklisty, který chtěl projet stojící kolonu aut a jeden z řidičů na něj naschvál najel a namáčkl ho na auto stojící před ním. Vím, cyklista nejel přesně podle pravidel, ale jednání řidiče už vůbec nebylo normální.

Zajímalo by mne, jak jste na tom jako spolujezdci? Můj muž ze mne šílí. Když vidím nějakou „nebezpečnou“ situaci, tak občas vyděšeně zasyknu (co na tom, že vůbec nebezpečná není, ale ze sedadla spolujezdce to prostě vypadá jinak), „brzdím“ tak, že je otázka času, kdy v podlaze zůstane obrovská díra. Když vidím, jak se mi směje, snažím se svoje reakce mírnit, ale rovnou se přiznám, že mi to ještě občas ujede.

Šárkaa


Děkuji za pěkný příspěvek.
Rozhodně jste měla štěstí, to s tím dítětem je skutečně učiněný zázrak! Co se týče spolujezdectví... Jsem na prášky ze svojí maminky, která je sice taky řidička, ale když sedí vedle, tak tak jako „vyjekává“. Několikrát jsem se málem vyboural kvůli ní, protože jsem okamžitě začal hledat něco, co jsem přehlédl. Nic tam nebylo, jen mamince to přišlo nebezpečné. To se pak celkem zlobím a rozhodně mi trvá, než se uklidním. Takové šoky!

Máte i vy nějaké zážitky z řízení v zimě? Napište mi na adresu redakce@zena-in.cz!