Ahoj Radku a milé žínky.

     Ano, nejednou jsem si drbala hlavu a nazývala se hovězím dobytkem a jinými libozvučnými názvy, ale na jeden okamžik nadosmrti nezapomenu.

    Nejdřív musí předeslat, že od doby, kdy jsme s bráškou šplhali po skalách a na jedné jsme uvízli, trpím obrovskou závratí už na třetí špicli na žebříku. Ovoce trhám zásadně ze země a preferuji keře a zákrsky. V době, kdy jsem měla ještě téměř skořápku na zadnici, ale myslela jsem si, že mi patří celý svět, jsem chodila s mládencem, kterého život byla jedna velká provokace. Mnohokrát jsem kroutila hlavou, jak dobře ví, že mám ráda hru a jsem schopná se vsadit, že udělám nějakou ptákovinu, aniž by mě čekala nějaká horentní výhra, ale jen tak, z principu „já to taky dokážu“.

     V té době se stavěl nový most přes Labe a jeden břeh s druhým spojovaly pouze traverzy široké tak asi 25 centimetrů. Zato most byl dlouhý jako Lovosice. Samozřejmě jsem se nechala vyprovokovat, že tento most přejdeme na druhou stranu po těch zatracených traverzách. Upozorňuji, že byly na šířku od sebe 1,5 metru a pokud by člověk zakolísal, určitě by se nezachytil, zato by měl reálnou šanci si o vedlejší traverzu rozbít čuňu.

     Co dělám za blbost mi došlo, když jsem byla tak v jedné třetině mostu. To už pode mnou nebylo nábřeží, ale hluboká voda, ze které trčely betonové sloupky a železné tyče. Uniknout nebylo kam. Za mnou asi dva metry přítel, balancující na té samé traverze, pode mnou minimálně 15 metrů hloubky, voda a staveniště. V tu chvíli zmizela veškerá moje sebejistota a zadek jsem měla stažený, že by stébélko neprošlo. Točila se mi hlava a zdálo se, že se celá traverza houpe a ujíždí i s vodou celá do leva.

     Byla sobota odpoledne a na celém staveništi ani živáčka. Můžu vám říct, že takový strach jsem před tím ani dlouho potom neměla a na tituly, jaké jsem si dávala, by tahle stránka nestačila, ba ani vaše fantazie.

     Dopotácela jsem se na druhou stranu zalitá studeným potem a zezadu ještě popoháněná tím blbcem, který to celé vyprovokoval. Byla to poslední schůzka, kterou jsme spolu měli, ale musím přiznat, že největší vinu na tom celém jsem měla já a moje zatracená ješitnost.

    Jen mě napadla slova z Knoflíkové války: „Kdybysem to byl věděl, tak bysem sem nechodil. Krávou jsem se nazvala až doma!!!

 

Vikina007


Díky, Vikino!!!

A co vy? Také jste někdy udělala neskutečnou kravinu? Taky jste si někdy drbala hlavu a nadávala si? Napište nám to a my vám možná za odměnu pošleme dáreček.

redakce@zena-in.cz

 

Více zde: Já jsem taková kráva

Reklama