Můj táta. Když jsem uviděla avizované téma, řekla jsem si, že snad ve čtvrtek na Ženu-in ani nepůjdu. Pak jsem se ale rozhodla, že právě naopak o svém tátovi napíšu.

Začalo to úplně normálně. Když jsme byli s bráchou malí, táta se nám věnoval, byla s ním legrace a já si pamatuju, jak jsme na něj byli pyšní, protože byl vtipný, pohledný a oblíbený. Zpětně si teď uvědomuju, že to vlastně s dětma asi moc neuměl, protože nás nikdy moc nechválil a sebevědomí nám nijak nevybudoval, spíš naopak, byli jsme srabi, měla jsem velkej zadek, krátký nohy… Věci bez zlého úmyslu plácnuté, ale v dětské duši se usadí a v dospělosti si člověk sebevědomí buduje horko těžko.

Když mi bylo deset, naši se rozvedli. Sice bez velkých scén, ale v hořkosti. Táta začal žít s jinou paní, máma zůstávala sama. Táta si nás bral jen jednou za čtrnáct dní na jedno odpoledne. Šli jsme do cukrárny a do kina, nějak jsme si neměli co říct, on se nás na nic neptal. Chodila s námi „teta“, se kterou jsme si moc nerozuměli.

Když mi bylo 15 let, řekla jsem tátovi, že se chci vídat s ním, ale s jeho ženou ne. Otec mi na to stroze řekl, že jeho nová rodina patří k němu, a jestli se mi to nelíbí, ať to jeho ženě řeknu do očí. Sedl do auta a přivezl ji k nám. Tak jsem to řekla, i když to byl pro puberťačku dost strašný zážitek. Ona zachovala dekorum a mluvila se mnou rozumně a hezky, možná se jí dokonce ulevilo.

Od té doby se o nás otec nezajímal. Nezavolal, nezeptal se, jestli jsme odmaturovali, jestli máme práci, jestli nepotřebujeme pomoct… Celá léta mi to hrozně vrtalo hlavou, jak může někdo úplně zazdít vlastní děti, když jsme navíc jeho jediné vlastní děti! V dětství nás měl prokazatelně rád a najednou takový zlom! Moc mě to trápilo a myslím si, že je to možná jeden z důvodů, proč s bratrem máme problémy navazovat vztahy a oba jsme stále ještě svobodní, i když po rodině oba toužíme.

Ale je to už dlouho, postupně jsem se tím přestala trápit, myslet na to, smířila jsem se s tím, že tátu nemám…

Jenom jednou jsme se za ním vypravili, když měl 50. narozeniny. Byl dojatý, slzy v očích… Myslela jsem, že se třeba náš vztah zlepší a říkala jsem mu, ať nám zavolá. Je to už deset let a telefon nezazvonil…

Brácha se s tím smiřuje hůř než já, tak za otcem občas zajede. Loni o Vánocích mi po všech těch letech najednou řekl, že máme k tátovi přijít na Boží hod. Vhrkly mi slzy do očí a rezolutně jsem to odmítla. Celých 17 let se snažím vyrovnat s tím, že o mě otec nemá zájem, a teď najednou si mám hrát na rodinu? Možná stárne a začíná mu to docházet, každopádně osobně se mi nikdy neozval.

Jak tohle všechno dopadne, netuším, vím jenom jediné. Kdyby mi býval aspoň jedou v životě řekl, že jsem jeho princezna, můj život by dnes vypadal úplně jinak.

...


Děkujeme za příspěvek.

Velmi oceňuji, že se dnes odvážil napsat i někdo, kdo nemá s tátou zrovna nejlepší vztah.

I když já dnes vycházím s tátou skvěle - v jeho případě musím říct, že mu rozvod strašně prospěl, myslím, že si prošel slušným peklem a změnilo ho to - rozhodně k lepšímu - musím potvrdit, že některé "otcovské" poznámky z dětství, byť třeba míněné dobře, se mi zaryly hluboko pod kůži. To jeho věčné "buřtíku", i když jsem byla jen trošklu baculatá, ne tlustá, a hlavně když mi začala růst prsa, mi dlouho dělalo problémy - chodila jsem ve vytahaných mikinách a svetrech a bála jsem se ukázat, že jsem vlastně ženská...

Jaké jsou Vaše vzpomínky na otce, milé ženy-in? Dobré nebo spíše špatné? Jak vycházíte se svým tátou dnes? Podělte se s námi o své vzpomínky a pocity na redakce@zena-in.cz!

 

Reklama