earth

Ano, kdy, protože ptát se „jestli“ je zbytečné. Naše planeta se totiž přepólovává „často“. Tedy, zase ne tak často, abychom si to mohli pamatovat a ověřit, ale rozhodně už to udělala několikrát a lze to i hodně přibližně propočítat.

Mnoho článků a odborných tezí si na tohle téma můžete přečíst jak na internetu, tak i v odborných tiskovinách. Můžete na tohle téma číst i velikou spoustu značně neodborných domněnek a katastrofických modelů.

Člověk je takový „pan Katastrofa“ a má tendenci vidět ve všem problematickém začátek ještě něčeho problematičtějšího. Zpravidla proto, aby to napasoval na nějaký trest nebo náboženský milník. Jsme takoví a budeme, dokud budeme opatřeni myšlením, pamětí, schopností plánovat a hlavně, dokud se bude člověk tak usilovně snažit nahlédnout do budoucnosti a připravit se na ni.

Ať už je to jakkoli, rozhodně se časem na Zemi póly vymění, a pravda je i to, že už to udělaly!

Co to přineslo? S ohledem na možnosti dnešní vědy jsou naše domněnky mnohem více průhledné. Máme počítače, programy, techniku, máme geniální fyziky, astronomy, geology a umíme opravdu mnohé. Podle všeho, co lze zjistit statisticky a vědeckými metodami, bychom se na jednu stranu bát neměli a na druhou vcelku ano.

Proč?

No protože Země a vesmír a všechno kolem nás se občas zachová naprosto úplně jinak, než by se dalo právě pozorováním předpokládat.

Proč?

Protože prostě občas se stávají věci, které jsme nečekali.

A čekáme něco, co nečekáme?

My ano, my jsme přece „Katastrofy“, ale vědci…


Předkládám vám úryvek článku Jaroslava Krejčího (celý a mnoho dalšího si můžete načíst na těchto stránkách). Můžete si myslet pochopitelně cokoli, ale pohledem z okna, pohledem do světa, pohledem na vývoj a dění na Zemi za posledních několik let nám nemusí všechno připadat úplně v pohodě…

„Magnetické pole nemá jen Země, nýbrž i Slunce a prakticky všechny planety Sluneční soustavy, z nichž vůbec nejsilnější je síla Jupiteru. Naše magnetické pole se vyznačuje také tím, že má tzv. dipólový charakter. To znamená, že v určité periodě dochází k postupnému zeslabení tohoto magnetického pole a následnému přehození severního a jižního magnetického pólu. Tento jev se nazývá přepólování a je doprovázeno rozsáhlými změnami na Zemi.

…k samotnému přepólování zřejmě dochází nepravidelně – v rozsahu od asi 100 000 až více něž 1 000 000 let. Od posledního přepólování je to dnes už 780 000 let. Kdy přesně k dalšímu dojde, je těžké předvídat, ovšem v posledních letech se právě v magnetickém poli něco děje.

Tak například v roce 2004 vydala NASA zprávu, podle které magnetické pole Země během 20. století zesláblo o 10 až 15 %. Severní magnetický pól se během 20. století odstěhoval od své původní pozice o 1100 km.
Na konci roku 2008 NASA zase upozorňuje na velkou, i když jen přechodnou poruchu geomagnetického pole.
Objevila se v něm zatím největší díra, jakou kdy vědci zaznamenali.
Netrvalo dlouho a je tu další problém:
Došlo k výraznějšímu urychlení posunu severního magnetického pólu. Podle posledních měření se posouvá již rychlostí 64 km/rok, stěhuje se pomalu z Kanady nad Sibiř a přitom neustále slábne.

Geomagnetické pole má svůj původ v zemském jádru, které se nachází uprostřed Země v hloubce 3 000 až 5 000 km. A to jádro má možná starosti…

Problémy v jádru mohou být příčinou častých zemětřesení,  ale také i dalšího oslabení geomagnetického pole. To by pak bylo ještě chatrnější a náchylnější na změny zvenčí, například geomagnetické bouře ze Slunce.

V případě, že se sečtou vlivy stávajícího oslabení magnetického pole i zrychlení rotace zemského jádra a případná sluneční bouře a vše se projeví současně, mohlo by k přepólování dojít velmi rychle, nikoliv až za 1000 let, jak dnes předpokládá většina vědců.

Čím více vlivů na něj bude současně působit, tím náchylnější bude na změny.

Kdyby…

A co by způsobilo samotné bleskové přepólování?

Dostatečně rychlé vymizení magnetického pole a přepólování by se stalo příčinou enormního posunu celé zemské kůry. Arktida a Antarktida by postoupily do klimaticky teplejších oblastí. Hladina světového oceánu by se zvedla o více než 100 metrů. Nepředstavitelný přetlak, který by vznikl mezi zemskou kůrou a pláštěm, by zapříčinil značné zvýšení seizmické a vulkanické činnosti. Sopečný popel, jenž by byl vyvržen do atmosféry, by pravděpodobně zabránil většině slunečních paprsků proniknout na povrch Země – následovalo by dramatické globální ochlazení. Celá naše infrastruktura – obchody, peníze, doprava, sociální služby a všechny další by se staly okamžitě minulostí.

Šlo by o absolutní restart celé planety...“


Trochu katastrofické, že?

Možná se to jednou stane, ale doufejme, že u toho nebudeme stát s rukama za zády neschopní cokoli dělat. To nakonec stojíme teď a póly jsou zatím relativně tam, kde mají být.

Díváme se z hrůzou, jak to vypadá, když se spojí živly proti člověku, a jen se snažíme zachránit, co se dá. Protože změnit, zastavit to nemůžeme. Jde teď o to, jestli jsme mohli předtím.

Do jaké míry jsou události všude kolem nás a ve světě, které, zdá se, jaksi stále častěji navazují jedna druhou a pomalu vytvářejí nějaký podivný, ne právě příjemný celek, jen naší vinnou? Stále častější potíže způsobené aktivitou Země i extrémy klimatu už nejsou jen otázkou některých oblastí, ale máme je za dveřmi i tady, v jinak celkem klidné Evropě. A to v takové míře a intervalech, které si nepamatujeme. Ty intervaly se navíc zkracují.

Není divu, že se jako správné „Katastrofy“ ptáme, co se děje?

Jestli je to ještě normální, nebo je to nějaký začátek? A pokud ano, tak čeho? Jestli je to naopak konec a hlavně, jestli je příčina kdesi v Universu nebo někde v nás?

Jestli jsme nešetrným nakládáním s přírodou, miliony litrů ropy vylitých do oceánů, pleněním pralesů, znásilňováním řek a invazivním chováním cosi rozpoutali, nebo jde o něco, co jde zcela mimo nás a naši vůli. A co bude po tom?

Nebo nejde vůbec o nic?

Reklama