Reklama

Dcera se mi narodila ve třiceti letech. Dodnes si myslím, že to bylo akorát.
Měla jsem tak deset let na studia, cestování, koníčky, zábavu a - nebudeme si nic nalhávat - i na, v mnoha případech, zábavné poznávání mužské části populace.
Na druhou stranu mým jediným velikým a nezbytným snem bylo mít děti. Od malička jsem tvrdila, že chci čtyři. Když jsem začala brát rozum, tak jsem zredukovala počet na tři a po porodu na dvě. Ale to druhé hned, aby si spolu hrály a já to tak měla při jednom.
Do roka věku mé dcery jsem tvrdila, že nejpozději příští rok otěhotním. Ještě to nešlo, jelikož jsem to vše stíhala jen tak tak.
V průběhu roku druhého jsem si stále častěji říkala, kdy už se to zlepší. Nejsem zrovna flegmatik a má dcera není rozhodně klidné dítě. Je velice energická a také vychytralá.
Ze mne se stal nervózní a trochu zblblý tvoreček, který všechnu svou energii zaměřil na výchovu malého nezbedy. To vám je fuška! Ale o tom jsem se už zmiňovala několikrát.

Otázkou dnešního článku je, jak a kdy určit, že je pravá chvíle k početí druhého dítěte.
Manžel i okolí na mne vytváří tlak, že by už to mělo být a také, že nejsem nejmladší. Já oponuji jedinou větou: "Já se na to necítím!"
Až se na to totiž cítit budu, tak to teprve udělám. Teď si totiž péči o miminko nedokáži představit. Asi bych to zvládla, ale nechci za každou cenu, a také se tak trochu bojím o svůj psychický stav. Občas sama sebe nepoznávám.

Ale poraďte, každá jsme jiná a každá máme své zkušenosti. A děti také nejsou jedno jako druhé. Kdy tedy a do kdy si budou děti rozumět a jak to všechno nejlépe zařídit a načasovat?


A věta - jedno dítě, žádné dítě , mne opravdu děsí.  
Tak tu si prosím nechte. Nebo budu muset redukovat dál! 

 

Zajímá vás, jak je na tom Česko dle statistik ohledně počtu jedináčků?
http://www.skolam.cz/INKomensky/Archiv/0000297.htm