Včerejší článek s názvem Pomoc mužů v domácnosti mě docela pěkně nadzdvihnul ze židle. Agent James 006, který zde prezentoval své názorové perly, ze kterých stříkal šovinismus na kilometry daleko, je podle mě ubohý chudáček.

Bohužel, nebrala jsem jeho slovní průjem jen jako jakousi snahu provokovat a následně se bavit nad rozbouřenými ženskými emocemi.

Agenta Jamese sice neznám, ale dva mužské exempláře jemu podobné ano. O to víc mi zatrnulo. Protože – milé dámy – takoví “muži” mezi námi opravdu jsou.

První můj známý si žije ve svém hýčkaném mužském světě. Jeho manželka je v domácnosti a on se stará o finanční zabezpečení rodiny. Děti už mají sice poměrně velké, ona ovšem do zaměstnání jít nemůže, ač by si to už sama přála.

Za léta, kdy byla doma, poskytovala (a stále poskytuje) dokonalý servis. On nemusí sáhnout vůbec na nic, všechno má nachystané, vyleštěné, botky vypucované. V podvečer třeba zavolá, že domů dorazí v půl sedmé a to je signál, že přesně v tu chvíli musí být na stole večeře. Běda, jak není. Dusné mlčení, uštěpačné poznámky o její neschopnosti: “To je pro tebe opravdu takový problém, když jsi celý den doma, připravit mi včas večeři, když víš, že přijdu unavený a hladový?!” Rukou přejíždí prach na lustru, kontroluje vytřené poličky v botníku.

Výsledek je ten, že ona, ač je doma, je již poměrně slušnou troskou v rozpuku a klepe se, když se má manžel vrátit z práce. Co zase najde? Kvůli čemu budu peskovaná a ponižovaná? Jít do práce? Ani náhodou! Řekl jí, že ať si do práce klidně jde, když všechno zvládne, jako doposud. Že on má náročné zaměstnání a s jeho pomocí nemůže počítat. Jak alibistické. Nechce přijít o služku, o dokonalý servis a představa, že by měl nedej bože vynést odpadky, je pro něj naprosto nepřijatelná.

Druhý příklad – muž středních let, který zastává názor, že my ženy emancipaci zneužíváme. Prý, když chceme rovnoprávnost, máme zapomenout na všechny projevy mužského slušného chování.

Podle jeho teorie vypadá ideální stav asi takhle: “Jsi emancipovaná? V tom případě nevím, proč bych ti měl dávat přednost do dveří, pomáhat do kabátu a vůbec se chovat nějak galantně. Vy ženy to vůči nám mužům také neprovozujete. Akorát řvete, jak jste nedoceněné, snažíte se nám vyrovnat. Máš těžký nákup? Tak proč nejdeš dvakrát? Vydupaly jste si volební právo, tak se smiřte s tím, že pro nás muže jste přestaly být ženami, které je potřeba ochraňovat.”

Myslím, že jako ukázka to stačí. Dva šovinisté – každý trošku jiný, ale oba dva opravdu výživní.

V této souvislosti si nemohu odpustit malou úvahu na téma emancipace.

Co to je? Proč je některými muži nám, ženám, podsouváno, že ji zneužíváme? Že ve chvíli, kdy chodíme do práce, vyděláváme peníze a smíme jít jednou za čtyři roky hodit volební lístek do urny, přestáváme být ženami?

O tom to přece není. Tito muži mají plnou pusu ošklivých feministek, které je, chudáky, dohnaly až k tomu, že jsou nuceni násilně potlačovat své přirozené mužské chování … a přitom se za ně, za ty zlé feministky, jen chytře a zbaběle schovávají. Je to totiž mnohem pohodlnější, než něco dělat. Pro někteté muže je opravdu nadlidský výkon, když mu má v pravou chvíli sepnout v mozku signál – otevřít dveře, dát přednost. Nač by svůj mozek namáhali? Jednodušší je narvat se do dveří první jako to vohráblo a hodně nahlas vyřvávat, že to tak dělá proto, že my jsme emancipované. Jinými slovy – buď se proměníš v uťápnutou, nesvéprávnou puťku, která ke svému páníčkovi vzhlíží s nikdy nekončícím obdivem, nebo si nestěžuj. Jenže jak je vidět z prvního příběhu, který jsem zde popsala, ani taková “dokonalá” manželka se nemůže pyšnit tím, že by jí její manžel poskytoval laskavé a chápavé zázemí.

A jsme u jádra problému. S emancipací nemají problém ženy, ale někteří muži! Jsou to oni, kteří se s ní nedokázali vyrovnat, kteří se nedokázali dostatečně adaptovat na přirozený vývoj ve vztahu muž – žena.

Protože normálně fungující a přemýšlející muž – a myslím, že v dnešní době je jich většina – s ženami nebojuje, ale žije s nimi v rovnoprávném, partnerském vztahu. Ano, jsme každý jiný. My ženy jsme emotivnější, citlivější, ale zároveň i hodně pracovně vytížené a dokážeme obstát jak v zaměstnání, tak jako matky a manželky. Muži jsou zase realističtější a více nohama na zemi. A také dokáží obstát ve své práci a mnoho z nich i v péči o děti a vůbec v domácnosti.

Naše rozdílnosti nejsou takhle namíchány náhodou. Doplňujeme se. Tam, kde je potřeba cit, vedou ženy, tam kde více reality a třeba technického umu, zase muži. (Samozřejmě, že výjimky v obou směrech existují.)

A tak si myslím. Že to, co je ve vztahu nejdůležitější, je vzájemná úcta, respekt a pochopení. To, že jsem emancipovaná a vydělávám peníze ještě neznamená, že se nechci cítit jako žena. Chlap, který mi dá herdu do zad a řekne mi “vole” jen proto, že má v tomto ohledu pokřivený názor, pro mě není muž. Je to malý, nedospělý kluk, který to ještě nemá v hlavě dobře ujasněné. Pokud by se ke mně takhle choval můj partner, nesnesla bych to.
Nepotřebuju, aby se ke mně každý večer šplhal po okapu s růží v zubech, to rozhodně ne. Ale myslím si, že správný a normální muž se místo nekonečných siláckých řečí radši chová jako džentlmen. Protože to nemá s emancipací nic společného. To jsou úplně normální pravidla a zásady slušného chování. A k tomu samozřejmě patří i to, že se nebude válet na gauči, zatímco jeho žena neví, kam dřív skočit.

 

Reklama