demon

Je několik minut před půlnocí. Jakýsi farmář se vrací domů z hospody a cestu si krátí přes potemnělý les. Najednou se zlověstně zvedne vítr a z dálky se ozve dusot koní, štěkání psů a zběsilé halekání jezdců. Zvuky jsou blíž a blíž. Tento noční chodec dobře usoudil, že to neznamená nic dobrého. Padl k zemi, obličejem dolů a tak setrval.

Za pár vteřin dorazila skupina přízračných lovců až k němu. A jeden z nich ho začala vzývat, ať se připojí. Nejdřív sliboval pytel zlaťáků, pak celý poklad, pak zase vyhrožoval roztrháním zaživa. A když ani teď farmář nereagoval, temný jezdec strašlivě zařval a odjel pryč i se svou družinou. A náš nebožák ležel na místě nehnutě raději až do svítání.

Dobře totiž věděl, že lovci, s nimiž se setkal, nebyli z tohoto světa. Byla to divoká honba. Jindy též štvaní. Štvaní je takzvané kolektivní strašidlo. Na rozdíl od většiny jiných tajemných úkazů se při štvaní sdružují ty nejrůznější druhy přízraků. Psi, vlci, koně (někdy jim s očí a tlamy šlehají plameny), bezhlaví jezdci, démoni i čarodějnice. Divoká honba je fenomén, který se má už celá staletí zjevovat v lesích západní, severní i střední Evropy.

A Česko není výjimkou. Divoká honba se prý zjevuje i v blízkosti obce Kostelec nad Černými Lesy. Už jen název obce zní zlověstně. Přízvisko černý se většinou spojovalo s něčím, co nahání strach. S něčím, co nemá nejlepší pověst. V Česku máme například bezpočet černých jezer a rybníků.

Štvaní se zjevuje po půlnoci, prohání se lesy až ke kraji přilehlých vesnic. A kdo štvaní potká, toho čeká neblahý osud. Pokud se totiž necháte zlákat sliby a zalovíte si s nimi, nebo pokud budete jíst kořist, kterou tito démoni ulovili, stanete se jedním z přízraků. Jedinou obranou je lehnout si tváří k zemi, nedívat se na ně a nemluvit s nimi. Tak, jak to udělal farmář z našeho příběhu.

Reklama