Milá redakce,
mít opravdovou kamarádku je výhra v loterii. Málokterá jí opravdu je. Název kamarádka jsem použila jen dvakrát v životě - jednou v dětství, kdy jsem kolem 12ti let poznala kamarádku Šárku, která jezdila s rodiči na chalupu do stejné šumavské vísky. Prožily jsme spolu moc hezkého, já, jelikož neměla sourozence, brala jsem ji jako sestru. I naši rodiče se spřátelili, byla to moc hezká doba. Pak jsme se dlouho neviděly, obě jsme se vdaly, ona z Prahy, já z Plzně - už nebyl čas se stýkat pravidelně, ale v kontaktu jsme zůstaly - zrovna nedávno - teď o prázdninách se u nás na chalupě i s rodinou zastavila a prožili jsme moc krásné odpoledne. Naše vzpomínky byly tak čerstvé, jako by se vše stalo minulý týden...

Svoji druhou kamarádku - Marcelu - jsem poznala díky tomu, že se nám oběma narodily předčasně narozené dětičky a tím jsme se sblížily. Náhoda je, že Marcela přímo pochází z vesnice, kam na chalupu jezdíme. Naše rodiny se taktéž spřátelily.Prožili jsme spolu mnoho hezkého - společná grilování, společné dovolené... když jsme byli v nouzi, věděli jsme, že na svoje přátele se můžeme spolehnout - jak mohli, pomohli. Bylo to vzájemné. Bohužel se letos Marcela s manželem Fandou rozvedla, strávili jsme společně ještě v létě dovolenou a bylo to moc fajn. Myslím, že to je taková krásná tečka za našimi společně prožitými chvílemi. Všem je nám jasné, že to, co bylo, se už nevrátí... ale život jde dál.
Ptáte se, jestli mám taky nějakou kamarádku v místě bydliště? Bohužel ne - tady mám jen známé. Kamarádku ani jednu. Asi čekám od kamarádství příliš mnoho, každý mým sítem rozhodně neprojde. Ale ten, kdo projde - zůstává navždy.

P.S. Posílám foto s kamarádkou Marcelou.....





Žábina


Milá Žábino,
ta fotečka je opravdu pidi, ale ta vzájemnost z ní vyzařuje i tak
Reklama