„Odbory jsou reliktem dělnických hnutí devatenáctého století a v moderní společnosti nemají místo. A stávka není ničím jiným než vydíráním, při kterém se rukojmím stávají nevinní lidé. Především v případě profesí, na nichž je veřejnost závislá – jako jsou lékaři, učitelé, ale i strojvůdci nebo řidiči hromadné dopravy.“

Těmito tvrdými slovy odsoudil nedávno jeden můj známý, specialista na mezinárodní právo, stávku strojvůdců v Německu a zaměstnanců veřejné dopravy v Paříži. A to ještě nevěděl, že stávkou pohrozí i čeští učitelé, protože se jim nelíbí rozpočet školství. Chtějí ho navýšit o tři miliardy, jinak prý budou v úterý 4. prosince stávkovat.

Den volna pro děti?


Co je na takové stávce učitelů hrozného, řeknete si možná. Nejsou to lékaři ani strojvůdci, tak prostě děti nepůjdou jeden den do školy. Jenže když nepůjdou děti do školy, nemůžou často jít ani rodiče do práce – přece nenechají ratolesti doma samotné. A tak má vlastně i tak „nevinná“ stávka, jako je ta učitelská, dopad na velkou část společnosti (pokud samozřejmě nejde o variantu, při níž učitelé na děti dozírají a jen je demonstrativně „neučí“).




Jak to bylo s odbory?
První odborové organizace vznikly z podpůrných a vzdělávacích spolků, cechů a různých bratrstev (např. hornická bratrská pokladna) v devatenáctém století. Jejich účelem bylo především zaopatření vdov a sirotků po zesnuvších a výchova mladé generace.

V roce 1862 vznikla v Čechách první odborová organizace – Typografia, sdružující, jak už název napovídá, typografy. I ta však měla především podpůrný charakter. 15. listopadu roku 1867 usnadnil nový spolkový zákon zakládání spolků, organizování stávek však podle něj bylo stále trestné. Trestná už ovšem nebyla sama účast na stávce.

Za počátek odborového hnutí v habsburské monarchii však bývá považován až koaliční zákon ze 7. dubna roku 1870. Skutečného významu ale dosáhlo odborové hnutí až po vzniku sociální demokracie, s níž bylo spjato zájmy i personálně.

Lidé proti odborům – marný boj
A to je právě oním problémem, na který odpůrci stávek a odborů vůbec upozorňují – v současnosti v podstatě neexistuje profese, jejíž stávka by negativně neovlivnila chod alespoň části společnosti. Snad s výjimkou amerických scénáristů. Stávka tak vlastně má charakter vydírání – „Pokud nepřistoupíte na naše podmínky, bude mít problémy spousta lidí!“ Jako taková je ovšem dvousečná – může se stát, že se lidé nepřidají k odborářům a nebudou za viníka považovat jejich „nepřítele“, ale právě samotné odbory (což se stalo ve Francii i v Německu). Jenže, vzato kolem a kolem, co můžou lidé takovým odborům udělat? Především pokud se jedná o organizaci, která má na danou profesi prakticky monopol?

Kdo má právo stávkovat?

Listina základních práv a svobod, čl. 27 odst. 4: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.

Zákon o kolektivním vyjednávání
§ 19
(1) Příslušný odborový orgán, který rozhodl o zahájení stávky, je povinen poskytnout zaměstnavateli nezbytnou součinnost po celou dobu trvání stávky při zabezpečení nezbytné činnosti a provozu zařízení, u nichž to vyžaduje jejich charakter nebo účel s ohledem na bezpečnost a ochranu zdraví nebo možnost vzniku škody na těchto zařízeních.
...

§ 20
Nezákonná podle tohoto zákona je stávka...
g)  zaměstnanců zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče, pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, 
h)  zaměstnanců při obsluze zařízení jaderných elektráren, zařízení se štěpným materiálem a zařízení ropovodů nebo plynovodů, 
i)  soudců, prokurátorů, příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů a zaměstnanců při řízení a zabezpečování letového provozu, 
j)  příslušníků sborů požární ochrany, zaměstnanců závodních jednotek požární ochrany a členů záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro příslušná pracoviště 7) a zaměstnanců zabezpečujících telekomunikační provoz , pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, popřípadě majetku, 
...

A tak se z původního gesta svobody stává nátlakový prostředek, navíc používaný často krajně nezodpovědně. A přitom jsou stávkující chráněni zákonem – stávku není možné považovat za porušení pracovních povinností a zaměstnance za ni propustit či potrestat pokutou nebo snížením mzdy. Není už na čase tenhle přežitek z dob dělnických hnutí zrušit? Nebo alespoň přeformulovat znění zákona o kolektivním vyjednávání tak, aby byly odbory povinny zabránit nejen škodě na zařízení zaměstnavatele, ale především škodě způsobené jiným osobám?

Co myslíte, měly by odbory nahrazovat škody, které vinou jejich stávky vzniknou třetí straně? Nebo musíme všichni doplácet na právo odborů na stávku? Jsou stávky a odbory přežitkem z dob dělnického hnutí, který by měl být konečně zrušen? Kdo podle Vás nemá právo stávkovat? Znepříjemnila Vám už někdy stávka život?

Reklama