Peníze prý korumpují lidi. A každý se dá koupit. Tak tyhle bonmoty už asi slyšela většina z nás. Jenže, když to vezmeme kolem a kolem – není to nakonec pravda?

Půl miliardy?
Jistý třiatřicetiletý František Procházka, pracovník bezpečnostní agentury, prý předevčírem zmizel i s více než půlmiliardou korun. Bankovky podle různých zdrojů vážily 109 kg až několik metráků. Půl miliardy... To už jsou pořádné peníze. Z toho by se dalo pohodlně žít v nějaké vzdálené zemi, odkud se zločinci jen tak nevydávají a kde je Interpol sprostým slovem. A to klidně i s předpokládaným komplicem. Přitom Procházka, který prý procestoval slušný kousek světa, nejen nikoho nezabil, ale dokonce ani neohrožoval - prostě si špatně hlídané peníze vzal.

Nebo dvaapadesát milionů?
Za dopadení zmíněného Františka Procházky byla podle deníku Expres vypsána agenturou odměna dva miliony eur. Tedy zhruba dvaapadesát milionů korun. I to je pořádná suma, za kterou by se člověk mohl v klidu stát rentiérem. A legálně. Zajistil by své blízké. Nebo třeba pomohl spoustě lidí. Co všechno budou lidé pro tuhle sumu ochotni udělat?

Deset tisíc za operaci
My, obyčejní smrtelníci, se obvykle setkáváme s daleko menšími částkami. Tak například za to, že se posunete v pořadníku čekatelů na operaci, musíte věnovat ordinaci dotyčného lékaře sponzorský dar ve výši cca 10000 korun. A protože je to sponzorský dar, je všechno zcela legální a nikdo vás nemůže obvinit z uplácení. A lékař už si své rozhodnutí operovat vaši příbuznou dřív nějak obhájí. To je poznatek z praxe.

Jak se správně uplácí?
Také na úřadech prý mají své ceníky. Ale nedávno jsem seznala, že uplácení je pro mě neznámou disciplínou. Prostě to neumím. Nepoznám, kdy si úředník o úplatek říká, a ani neznám běžné taxy. Takhle ještě přinést lahvinku dobrého pití nebo bonboniéru, to zvládnu, ale k obálkové metodě mě doma nevychovali. A občas to vskutku vnímám jako handicap.

Lidé jsou zvyklí uplácet
Po čas své krátké praxe v občanské poradně jsem přímo žasla, jak jsou lidé zvyklí dávat úplatky. Alespoň malé. Alespoň „pozornosti“. Nebylo dne, aby mi někdo, pracovnici neziskové organizace s přísným zákazem přijímat osobní dary, nepřinesl nějakou tu bonboniéru, něco dobrého k pití nebo aspoň „pamlsky pro pejska“. A i peníze se objevovaly. Sice jen stovky korun, ale přesto bylo někdy lidi obtížné přesvědčit, aby bankovku, když už tedy na příspěvku trvají, vhodili do zapečetěné kasičky pro dary, a nesnažili se mi ji vsunout do kapsy.

Na druhou stranu, odmítat tyhle „úplatky“ nebylo nijak těžké – spíš jsem občas měla pocit, že tím dotyčným ubližuju. Ale mám-li být upřímná, ležet přede mnou půl miliardy, nevím, opravdu nevím, co bych udělala...

A co Vy, ženy-in? Odolaly byste půl miliardě? Jaké riziko by Vám za takové peníze stálo a jaké už ne? Přejete Procházkovi, aby se mu povedlo utéct, nebo byste raději, kdyby byl dopaden? Pokusil se Vás někdy někdo uplatit? A čím? Přijala jste? Musela jste naopak Vy nebo Vaši blízcí někdy uplácet? Umíte to? Nebo byste prostě „nikdy neuplácela“, i kdyby šlo třeba o operaci Vaší babičky?

Reklama