Vycházíme z psychologické poradny.

Kdo mě zná, ví, že můj syn měl velké problémy se šikanou. Samozřejmě - tyhle problémy vždycky postihnou všechny členy rodiny, tím spíš, když dítě skončí v nemocnici. I naše rodina musí chodit na sezení v plném počtu... A dnešní sezení se celé týkalo rodinných vztahů.

Tiše si rekapituluji, co tam zaznělo - a taky se pro sebe tiše divím. Máme dokonce i domácí úkol - do příštího sezení o tom všem přemýšlet a rozebrat to.

Takže si uděláme inventuru: jedna maminka - zaměstnaná na plný úvazek, jedno  dítě skoro  v pubertě - školou povinné a jeden tatínek - toho času podnikající.  Jaké jsou asi jejich vzájemné vztahy?

Sama jsem o tom moc nepřemýšlela, ale jak manžel, tak i psycholožka v tom mají jasno. Já jsem ta, která dítě rozmazluje, a tím mu brání v rozletu, a tatínek, chudák, je ten, který musí se svojí neotřesitelnou autoritou dělat "toho zlého".

Z úvah mě vyruší tramvaj. Nastupujeme a já přemýšlím v poklidu dál. Vlastně nepřemýšlím.  "Máš jízdenku?" ptám se dítěte. "Jasně, nejsem blbej!" zní uražená odpověď. "A máš klíče od bytu, když seš teda chytrej?" ptám se dál. "A sakra...," mumlá si   puboš a tiše kouká do země. "Tak teda nejsem chytrej, no a?" vzmáhá se nakonec na protiútok. "Já jen, že domů přijdu až ve tři," konstatuji. Svoje klíče mu nenechám - je mi jasné, že bych je taky nemusela nikdy vidět. Synova roztržitost je proslulá všude, kde se zdrží déle než pět minut.  Dítě, které je schopno přijít ze školy bez aktovky, nepatří k osobám důvěryhodným... "A co jako? To mám stát venku? Kolik je vůbec?" vychrlí syn zaráz. "Jedenáct!" odpovídám. "To myslíš vážně?" ptá se dítě nevěřícně. "Myslím. Kde máš hodinky?" "Asi doma ... já nevím, určitě doma ... nojo, buď u postele nebo na stole!" Tohle netřeba komentovat. Mezi námi dospělými - stejně by se na ně nepodíval. "Půjdeš ke mně do práce a budeš tam sedět!" nařizuju. Vtom okamžiku se do celé věci vloží Otcovská autorita: "Budeš stát venku!" Omrknu situaci za oknem tramvaje a pro jistotu se zeptám: "To jako v tom dešti?"  Venku totiž  lije tak, že není vidět na krok. "On nemá deštník?" "A kam by ho dal?" ptám se zvědavě. Protože syn nebyl ve škole, má  jen bundu a ruce v kapsách ... a na krku malinkou taštičku s doklady. Otcovská autorita nakonec celou situaci řeší sama. Syna vezme domů autem, které stojí o dvě zastávky dál, a já půjdu do práce.

V práci moc času na přemýšlení nemám. Ke všemu zvoní telefon - kamarádka. Má problémy a chce si popovídat... Odpoledne u kafe zjišťuju, že řešila totéž, jen ne v poradně, ale s paní jeslovou psycholožkou. Jiný odborník, stejný závěr: matka, která dítě rozmazluje, a otec, který pak musí být ten zlý... A tak zkoušíme zrekapitulovat náš běžný den. U nás je to jasné: v šest se vstává, šest čtyřicet pět se odchází z domu. Tedy, přesněji - odcházíme já a dítě, tatínek ještě spí. Pracuje obvykle dlouho do noci, a tudíž vstává později. Aspoň se v malinké panelákové kuchyňce nemačkáme. Odpoledne přicházíme se synem skoro najednou, protože jeho cesta ze školy trvá víc než hodinu. On jde ven, já sedám k práci - pravidelně si nosím věci domů, protože syn má být co nejmíň sám. Večer uděláme úkoly, uvařím večeři - a někdy v osm, možná o půl deváté, přijde tatínek. Tedy když to stihne... U kamarádky je to ještě lepší. Její manžel pracuje na směny: čtrnáct dní v Německu, týden tady... Kamarádka najednou usíná. Strčím do ní, aby mi nespadla do kafe, a ona mi vykládá, jaký má zážitek z dnešní noci: její muž přijel ve tři ráno, aby si "užil rodiny". Vzbudil dítě, chvilku se s ním mazlil, a když už bylo úplně vzhůru, strčil ho mámě - on je unavený a potřebuje spát. Že dítě předtím bralo pět dní antibiotika a kamarádka skoro nevidí na oči a je jí zle, to už nebyl jeho problém...

Domácí úkol jsem tehdy nevyřešila. Upřímně - nevyřešila jsem ho za celé ty tři roky, které od události uplynuly. Pořád totiž váhám, jestli je zlý ten otec, který vidí dítě jen chvilku a stihne se právě tak zeptat, co je nového, nebo matka, která musí dítěti stokrát za den zakázat bonbóny před jídlem, stokrát mu říct, že boty patří do police a bunda na věšák ... a morče není na klíček a při každém jídle ho upozorňovat, že nemá mlaskat.

A mám čím dál větší podezření, že být dítě, vyberu si jako hodného toho, kdo mě pořád nenapomíná...

Reklama