Funkce ředitele pražské zoo je prestižní zaměstnání a o každém, kdo jím projde, se prostě ví. Od ledna se v této funkci ocitl Miroslav Bobek, bývalý ředitel Českého rozhlasu Online.

Když jsem šla na rozhovor, kdosi mě varoval, že je to člověk autoritativní a až moc sebevědomý a že mě nečeká žádná pohoda a klídek. Mýlil se, pan ředitel byl milý, veselý a vtipně ironický, takže žádný stres a slovní přetahovaná, jak to mají příliš namyšlení lidé ve zvyku.

A jestli vás zajímá, jak vypadá kancelář profesionálního zoologa, tak asi takhle: Velká, světlá, žádná terária s hady, klece s ptáky či větev s živou opicí. Zvířátka visela pouze vytištěná na plakátech na zdi. Výjimečná byla velká zatravněná terasa, kde stálo hezké nové krmítko pro ptáky - o něm více v rozhovoru. A naproti mě pan ředitel v obleku a s červenou kravatou, kterému každých 10 minut zvonil telefon, protože po něm stále někdo něco chtěl. Takže, o čem jsme si povídali?

Už jste někdy zalitoval, že jste tuhle funkci přijal?
Jednou na krátkou chvíli ano, ale naštěstí to brzy přešlo. Důvod vám raději prozrazovat nebudu.

Jaké pociťujete změny s novou prací?
bobHlavně mi ubylo volného času. Dalo by se říci, že všechen svůj čas věnuji zoo. Taky je tahle funkce daleko prestižnější, než jsem si vůbec dokázal představit. Mám najednou strašnou spoustu kamarádů, o kterých jsem před tím nevěděl, volají mi novináři a hlavně se na mě stále někdo obrací s obchodními nabídkami. Některé jsou i úplně nesmyslné. Zoo ale přece nemůže živit sto dalších firem!

Co máte v plánu na tento rok?
Už jsem provedl malou reorganizaci zaměstnanců, současný stav bych ještě snížil o pět míst. Dva Gočárovy domy chci nejen zrekonstruovat, ale i přemístit na úplně jiné místo. V jednom bude restaurace, v druhém muzeum zakladatele Zoo Praha profesora Jandy. Chystám postavit nový výběh pro člunozobce, přestavět sloninec a zařídit lachtanům lepší filtraci vody. Dohaduji se také s magistrátem o nové trase tramvaje, která by měla vést dolní částí zoo a se kterou já nesouhlasím. K mojí práci také patří zajišťování nových zvířat. Moc rád bych tu jednou měl pralesní slony z Afriky, ale je to těžké, žádná zoo je totiž nechová.

A propagace zoo?
Facebook, internet, vložení do navigace, nové logo, inovace kampaně, zřídil jsem i jednu novou funkci tiskové mluvčí, která by měla novinářům zajišťovat veškeré informace o zvířatech. To jen pro začátek.

Jak vás přijali zaměstnanci?
V roce 2005 jsem zde realizoval projekt Odhalení s gorilami. Do jisté míry jsem to tu tedy znal. Po nástupu jsem zjistil, že si tu tykám se spoustou lidí, takže přijetí proběhlo na přátelské bázi.

Jste autorem knihy Gorilí pohádky, které si čtou ve škole děti z Konga nebo Kamerunu. Prý proto, aby získaly vztah ke zvířatům a přírodě. Není to absurdní, že Češi učí Afričany milovat gorily?
Není. Tamní děti v pralese nežijí a gorilu znají jen, když ji mají na talíři. Když jim poskytnete fotografie s příběhem a ony zjistí, že gorila může mít jméno a co všechno umí, mohou si jich začít i vážit. Je potřeba, aby si uvědomily, že turisti, kteří se na živé gorily přijedou podívat, donesou zemi víc peněz, než kolik lze dostat za gorilu mrtvou.

Kde jste všude cestoval?
Byl jsem v Rusku, na Sibiři a na Kamčatce, v Mongolsku, v Pákistánu, Indii, Maroku, Izraeli, v Mali, Keni...

A která země vás zaujala nejvíc?

Kamerun a Rusko - tam jsou mi lidé velice blízcí. No a hlavně východní Senegal, tam mám i svou chýši, kterou jsem zdědil po svém africkém příteli.

Bál jste se někdy?
Ani ne, i když smrti jsem párkrát unikl jen o vlásek. Jednou jsem si v Mauretánii odskočil do křovíčka, když tu na mě kamarád začal řvát, že se mám okamžitě zastavit, protože přede mnou leží mina. Vůbec jsem si jí nevšiml, ještě dva, tři kroky a bylo po mně. Nejvíc jsem se asi bál v Afgánistánu, když jsme jeli džípem po horské silnici. Ty se vinou nad strašnými nechráněnými srázy, kameny se sypou pod koly a vy nevíte, jestli se kus silnice neutrhne a vy se nezřítíte do propasti. To byly nervy, to přiznávám.

Co budete dělat jinak než váš předchůdce Petr Fejk?
Co mám pořád vyprávět? Petr Fejk to dělal dobře, byl výborný manager a v tom bych ho rád následoval. Kromě toho bych se chtěl víc věnovat zvířatům. Každý se mě stále ptá na investice a jak to, že jsem už nic nepostavil? Vždyť jsem ve funkci teprve pár týdnů! Abych tyhle šťouraly umlčel, vyhlásil jsem výstavbu pod názvem Akce K. Koukněte, je to tamto hezké krmítko pro ptáky.

A co vaše děti, jak prožívají tatínka jako ředitele zoo?
Děti se ženou držíme stranou. Samozřejmě, že sem za mnou chodí, krmí si zvířátka a jsou z nich nadšené. Jsou ale příliš malé na to, aby to jejich spolužáci vnímali. Dcera chodí ještě do školky a syn do 3. třídy.


Miroslav Bobek (42) – narodil se v Mladé Boleslavi, vystudoval ornitologii na Přírodovědecké fakultě UK. Už jako student spolupracoval s Českým rozhlasem, kde v posledních letech působil jako dvojnásobný ředitel. V roce 2008 získal Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Je ženatý, manželka – genetička – učí na lékařské fakultě. Mají devítiletého syna Kryštofa a pětiletou Markétu.

Co říkáte na nového ředitele zoo?

Reklama