Ahoj Radime.

Ano, to, že se v tu nejlepší chvíli zjeví minimálně jedno dítko s něčím, co absolutně nesnese odkladu, je známá věc. Slyšela jsem takových veselých historek spoustu, od všech svých známých vlastnících děti. Jsou fakt zábavné... dokud se nedějí vám. A jednou přišla řada i na nás...

Bylo příjemné nedělní ráno a my si ho dělali ještě příjemnější. To, jak můj muž najednou znehybněl, nebyla praktika, na kterou bych byla zvyklá a kterou bych čekala (nic proti erotickým překvapením a obměnám, ale tohle moc příjemné nebylo). Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Nehleděl mi láskyplně do tváře :-), ale kamsi ke dveřím. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, abych viděla, co ho tak zaujalo. Co asi - ve dveřích ložnice stál náš dvouletý syn.

Přiznám se, nebyla jsem v tu chvíli schopna popadnout dech, natožpak ze sebe dostat jediné slovo. A milý potomek už se, jak byl zvyklý, nadšeně hrnul za námi do postele. Můj muž - v tu chvíli tedy ještě můj muž-in - prokázal pohotovost (prokázal ji už tím, že si všiml... vlastně, jak to, že si všiml?!), a poslal malého do pokoje pro „zapomenutého" plyšáka.

Než se syn vrátil (a byla to jen docela malá chvilka), přetransformovali jsme se z milenců na rodiče, a nedělní siesta mohla pokračovat, už ve třech. Jen ty hrátky a kočkování už pak byly docela jiné. :-)

Z.


Tak to je hezké. Syn už na plyšáky není, ale pokud bych měl ještě nějaké další potomky, tohle přinejhorším aplikuju. Oceňuji mužovu hbitost, na něco podobného to chce celého muže!:-) To jsou věci. „plyšáka“ Word podtrhne, ale „plyšáky“ už zná. :-))

Reklama