Reklama

Každý máme své strašidláky. Některých se s věkem zbavíme, někteří se na nás teprve chystají a jiní jdou s námi celý život.

Jako malá jsem se hrozně bála much. Běda, jak kolem mne některá třeba jen prolétla, už jsem ječela.

V období školky jsem se bála, že se otrávím. Bála jsem se na cokoliv šáhnout a pořád jsem si chodila mýt ruce. Stále si pamatuji, jak jsme byli se školkou bobovat a našli jsme pod sněhem zmrzlé houby (špičky). Ten den už se mnou nic nebylo, jen jsem čekala, kdy umřu.

Když jsem chodila do školy, tak byl pro mne trest jít do sklepa pro brambory.
Naši je jako naschvál umístili do nejzazší místnosti. K bramborům jsem šla pomalinku a od brambor jsem utíkala s pocitem, že mě někdo honí.

Na vysoké škole jsem už měla takový ten oprávněnější strach a temnou uličkou by mě nikdo jít nedonutil.

Teď jsem vdaná, mám dvě malé děti, které začínají mít svoje malé strachy (syn po mě zdědil hrůzu z mouchy :-D) a bojím se o ně a o manžela, který je pořád na cestách a ještě stále se nenaučil dávat o sobě včas vědět.

Jediný strach, který mi však zůstává po celý můj život, je tak trochu k smíchu, ale určitě se nás najde víc, které nebo kteří ho mají. Ráda sleduji hororové filmy a ze všech si nejvíc pamatuji ty s různými skřety a potvůrkami, co se plazí po zemi (pamatujete slimáky?).

 NIKDY NEDÁM V NOCI NOHY PŘES OKRAJ POSTELE!!!

Zuzinka


Dnes se společně bojíme.

A vy se nebojte. Dnes po 16. hodině se dovíte, která z vás, co nám poslal svůj příběh, získá dáreček ve formě antistrachové svíčky... To máme ověřeno - ty svíčky zahánějí můry a strachy...

Jestli taky jednu antistrachovou svíčku chcete, musíte napsat o strašidlech, strašidelný příběh nebo něco jiného o strachu na:

redakce@zena-in.cz