Prý nám Čechům chybí sebevědomí ve vlastní schopnosti. Na tohle konstatování z nějakého průzkumu jsem si vzpomněla, když jsem nedávno, nejprve po očku a pak na celé oko sledovala neuvěřitelnou show Česko a Slovensko má talent. Plejáda sebevědomí k neuvěření. A zjištění, že jsem dosud netušila, jak takový talent vypadá a jak se projevuje.

U nás se, bohužel, symbolem pro úspěch a vzorem staly instantní hvězdičky, které objevily tajemství jak být ve správný čas na správném místě. Zaplňují titulní stránky novin, poskytují rozhovory plné rad jak žít, u koho se oblékat, kde a s kým být viděn, aby člověk byl dostatečně in.

„Já žádný talent nemám. Škoda, že nejsem talentovaný,“ postesknou si pak někteří, kteří se in – díky přečtenému – být necítí.

Jako dítko jsem chtěla být zpěvačkou, protože když jsem vcucla obě tváře, měla jsem dolíčky jako Hanka Zagorová. A ten hlas k tomu, už se samo sebou rozumělo, že bude také podobný. S obřími sluchátky na uších jsem hity pěla doslova všude. Rodina přede mnou utíkala a marně pro sebe hledala tichý kout. Cítila jsem se dotčena, že nepoznali a neprojevili pochopení pro velký talent, kterým jsem na všechny strany disponovala. Můj bratr mi o mnoho let později, kdy už jsem dráze zpěvačky světového formátu zamávala, sdělil, že jsem mu svým zpěvem zkazila dětství.

Z dívky jsem vyrostla v ženu, u které se předpokládalo, že s přehledem zavaří vše v okruhu třiceti kilometrů, s úsměvem na rtu samozřejmě a ve chvílích volna klape o sebe jehlicemi a uštrikuje ponožky pro zimní, rodinnou pohodu. Když jsem se pak iniciativně chopila látování ponožek, s ohromnou láskou a vůli zvětšila o celé číslo, bylo jasné, že tudy můj talent nepovede.

dkdk

Neboť mít talent znamená, že děláme něco přirozeně dobře. A přirozeně to i vypadá. Mé pospravované ponožky nejen že jakoukoliv přirozenost postrádaly, ale ještě k tomu neskutečně tlačily.

Celou dobu hledání talentu v sobě jsem se domnívala, že bez velké vůle není talentu. Jenže to usilovné tlačení na pilu, že každý člověk na něco má talent, jen ho najít, není zcela ku prospěchu věci. Když u někoho obdivuji mimořádný talent, mám pocit, že mu to jde samo. Neuvěřitelně lehce, přirozeně. Když talent vidíme při pohledu do zrcadla, není to talent. Ten se zobrazuje v očích druhých.

 

Talentu se pomoci musí, protože blbec se probojuje sám.

(Michail Iljič Romm)

Reklama