Následující text přišel včera odpoledne do e-mailu a nebyl podepsán. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho nemám vzít a hodit do koše, ale nakonec plním přání čtenářky a dávám ho k uvážení.

Píšeme příběhy a články ze života. Někdy veselé, někdy smutné. Prožila jsem toho špatného již dost. Dobrovolný odchod ze života obou manželových rodičů a smrt své dcery. Naposled včera v noci jsem utíkala o půlnoci za svou maminkou, třásla se hrůzou a čekala, co se tam stalo. Byl to děs, všude plno černé krve, vyčerpaná, bledá maminka v šoku.

Já Vám nepíši o sobě.  

Napište svým čtenářkám, ať žijí a chovají se tak, jako by to bylo naposled. Obejmou se, řeknou při každém odchodu z domu, jak milují své odcházející dítě, manželovi, kterého by nejraději jinak přetrhly, daly pusu na cestu, při odchodu od rodičů, jak moc je milují, nikdy nestačí říct vše. Moc se bojím, snad bude zítra líp. Dodržuji toto pravidlo, o kterém píši, denně a pořád je to málo.
Text nebyl redakčně upraven

Reklama