Ačkoliv jsem byla vždycky mezi nejlepšími, paradoxně jsem školu odmalinka nesnášela. Nevím, co to způsobilo, nikdy jsem se do školy netěšila a výkřiky typu "škola volá" nebo "školáčci, těšíme se na vás"  mi naháněly husí kůži. Už jako sedmiletá jsem cítila, jak jsou falešné, a nikdo mě medovými hláškami neoblafl. Milovala jsem neorganizovanou volnost, možnost lítání po venku s partou rozjívených vrstevníků, a teď jsem měla usednout, sešněrovaná v čistém oblečení, do tvrdé lavice! Hrozné zjištění, že člověk v tak útlém věku přijde o svou svobodu, a když si to školák navíc dobře uvědomuje, je to o to horší. Do školy jako do kriminálu, tedy podle mě... Velmi dobře si vzpomínám na svůj první školní den. Maminka šla se mnou, školní budova městská, letitá, omšelá, patrová a svůj  první dojem z ní si pamatuju dodnes: řev a zapařený smrad. Zavedla mě do třídy a posadila do lavice. Když jsem se rozhlédla, cítila jsem se jako v obklíčení. V lavicích seděli více či méně nadšení nebo zděšení prvňáčci, ale vzadu za námi byl hustý zástup rodičů a studentů pedagogiky. Třída napěchovaná pro mě neznámými lidmi. Kde byla moje ulice se zelenými stromy a čerstvý vánek? Jak to mohlo dopadnout jinak - cítila jsem se tam hrozně a začala brečet, když už jsem nemohla zdrhnout. Nezvládla jsem to. Naštěstí ten první den uběhl velmi rychle, šlo jen o seznámení s učitelem, pak nás propustili domů. Ale to vědomí, že už je to napořád... nenáviděla jsem zabalené svačinky, obligátní jablko, školní jídelnu. Vadil mi pocit nesvobody, stereotypní povinnosti, domácí úlohy. Co na mně rodiče zanedbali - nevím. Přitom jsem měla doma spoustu knížek, obrázků, byla jsem šikovná, výřečná, ale to, že neodvolatelně MUSÍM a nemám jinou možnost, mi způsobovalo každodenní ranní nevolnost. Trápilo mě to vlastně až do konce školní docházky, i té středoškolské. Odpor k jakémukoliv typu školy ve mně přetrvával až do dospělosti. Měla jsem vyznamenání, na školních schůzkách se mí rodiče mohli klidně naparovat, když mě učitelé vlastně dávali za vzor, a přitom jsem ke škole měla vztah stejný jako záškolák! Ani nevím, jestli to naši vlastně poznali, já byla vždycky poslušné děvčátko, které plnilo povinnosti bez odmlouvání, a nesplnit úkol bylo pro mě nemyslitelné. Dnešní rodiče by se mnou patrně zašli k dětskému psychologovi, tehdy se to nenosilo. Takže se hrdě hlásím k těm, kterým byla škola protivná a kteří si své vědomosti raději získávají individuálně, bez písemek, testů, zkoušení a bez kolizí. Nejlepší byly stejně prázdniny:)
Gerda



Milá Gerdo,
nemohu jinak než s vámi souhlasit, že nejlepší byly prázdniny, a musím se hodně přemáhat, abych svým dcerám neřekla, že jim školu vůůůůůbec nezávidím. Hlavně mě štve ten nezáživný a demotivující způsob výuky.

Reklama