Kávu s cukrem bez mléka. Promíchat, netřepat!

Kávu s cukrem bez mléka. Promíchat, netřepat!

Dneska mi to od rána nejde. Už při otevírání řasenky jsem si říkala, že to nebude dnes dobrý. Ne, že by to někdy bylo po ránu lepší, ale po tom flámu ze včerejška nevim, jak budu v práci fungovat. A ten můj šéf - pokaždý ráno na mě kouká, jak kdybych byla marťan, „huuu já tady pracuji, já jsem váš zaměstnanec“ chce se mi pokaždý na něj zakřičet. Pak přidá svoje obligátní: „Martino jednu kávu s cukrem bez mléka.“ Ještě mě při tom vždycky napadne - promíchat, netřepat.

Jsem tady už pět let a každý ráno poslouchám tu samou větu. A přitom, děvčata, to je tak pěknej chlap, jen kdyby byl trochu lidovější, ne jak studenej psí čumák.

Naštěstí jsem chytla u výtahu Petra. Jezdí tím samým směrem, tak aspoň nepřijdu pozdě. U hlavního vchodu do závodu mi spěšně zastavuje a já mu tak tak stihnu říct díky. Můj soused, a ani se pořádně neznáme, za tu krátkou cestu si nikdy nestihnem říct nic podstatnýho.

Ve dveřích už mě vítá Soňa: „Aaa, dneska na čas," sykne a obdaří mě bezzubým úsměvem. Baba jedna, ulevím si. Alespoň do práce by si ty zubu mohla nandat. V kanceláři je nezvyklé ticho, ani rozsvíceno není, koukám vedle k šéfovi do kanclu, kde nic, tu nic. No tak to si stihnu vypít ještě kafe. V tom přibíhá Jana a hlásí mi, že šéf je nemocnej, volal prý brzy ráno ze střediska, týden bude doma. Jupíííííííííííí. Tak zas tak špatně to nevypadá s tím dnem. „Jo a ještě něco, v kuchyňce máš kytku.“ „Já a kytku?“ Koukám na ni překvapeně. „A od koho?“ „To nevim, holka, přinesl ji před chvíli poslíček.“ Jdu, ne, skoro utíkám do kuchyňky podívat se na ten zázrak, a opravdu velká kytice rudých růží. Taková ta jako z filmu. A u toho lísteček. „NEŠLA BYSTE NA KAFE?“ Jo, šla, jen nevím s kým... Obracím pomalu lístek a na druhé straně telefonní číslo a malinkatým písmen „Zavolejte, prosím...!“ Doufám, že to není nějakej trapnej vtip mých kolegů. No, tvářím se jakoby nic, kytku dám do vázy a odcházím na dámy si zavolat.

„Dobrý den, tady Martina, dostala jsem od vás krásnou kytici a pozvání na kafe, tak kde a v kolik?“ Ptám se s co největším  klidem. „Jé, to jste hodná, já ani nedoufal, že zavoláte,“ opáčí příjemný mužský hlas na druhém konci.

Dáváme si rande ve 20.00 v restauraci U Vlka. Jsem přesná, rozhlížím se, je tu dost plno, ale to snad... no to snad ne!?

„Dobrý večer, Martino, dáte si taky kávu s cukrem bez mléka?“ Protřepat nemíchat. Možná, že den nezačal moc dobře, zato konec dne byla opravdová paráda. A je to vlastně už 10 let.

_{Text neprošel jazykovou korekturou.}

Čtěte také:

• Valentýnské setkání
• Romantika skoro jako ve filmu
• Zamilovaný párek

Autorce příběhu posíláme originální osušku Algida. Chcete se i vy pochlubit svým zamilovaným příběhem, a získat tak poslední ze zbývajících osušek? Napište nám! Více informací si můžete přečíst ZDE.