kavka

Před nedávnem psal Jakub o tom, jak vybrat papouška. Každý se projevuje jinak, každý má jinak vyvinutou schopnost se naučit mluvit. Ochočit lze ale i jiné druhy ptáků.

Možná vás to ani nenapadlo, ale velmi chytří, snadno ochočitelní a velmi nadaní na mluvení jsou ptáci, jako je havran, vrána, krkavec, straka nebo kavka.

Mnohé by mohl vyprávět můj táta. Během prázdnin na venkově se staral o nejednu kavku. Nikdy ji ale neměl v kleci, vždycky si na něj dokázala brzy zvyknout, takže si ji nosil hrdě na rameni. Jak říká: „Jsou to hrozně zvědaví a chytří brkouni, nemusíte jim opakovat stále slova dokola, aby se je naučili říkat. Stačí s nimi mluvit a oni si svůj repertoár slov vyberou sami!“

Kavka je v dnešní době přísně chráněný druh, pokud byste ji chtěli mít doma, musíte žádat o povolení, souhlas orgánu ochrany přírody.

Asi nostalgie vzpomínek zapříčinila, že jsme měli jednoho takového brkouna doma i později. Nevěřila jsem, že s ní může být taková sranda. Už jen ty zvědavé pohyby! Oči jako dva korálky, zobák špičatý a stále připravený k mocnému úderu a hlas, který nelze přeslechnout. Dodnes zvedám při tomto zvuku hlavu vzhůru, kde jakou uvidím.

Je to neuvěřitelně společenský tvoreček, který řve naštěstí jen tehdy, když se mu vzdálíte z dohledu. Své by o tom mohl vyprávět můj bratr, který měl voliéru, kam jsme ji zavírali na noc, hned za oknem pokoje.

Po nedlouhém čase ale vyměnila svůj charakteristický pokřik „tjátjá“ za spoustu rozpoznatelných slovíček. Říkali jsme jí Káča, to bylo první slovo, co si oblíbila.

Charakteristický křik kavky...

Táta s ní chodil po zahradě, na ramenou měl prostěradlo, které když spatřila, hned věděla, co se bude dít. Nosil si ji na zahradu krmit škvory. Ty měla nejradši. Vždycky se začala nadšeně pohupovat, zvedala křídla, křičela, nadšení bylo zcela zřejmé.

Létala nad zahradou, dokázala si ve vzduchu vyřídit i účty s poštolkou, jejíž revír to byl. Největší sranda s ní byla, když měla společnost. Když přijela návštěva, do každého si musela klovnout, snažila se ochutnávat řetízky na krku, milovala prstýnky, do kterých se snažila mocně klovat. Ne vždy byly její zásahy lesknoucích se předmětů úplně přesné, a tak jsme měli všichni často na rukou i jinde drobné stroupky od jejího ostrého zobáku.

Tátovi kradla z kapes montérek papírové bankovky, propisky, které odkládala do okapu, odlupovala v bytě tapety a milovala zapálené cigarety. Vzala hořícího vajgla a šla se s ním proletět na náš dům. To jsme pak s napětím stáli a čekali, kam se ho rozhodně odložit. 

Nikdy ale nezapomenu na její výraz, když si sedla na sklenici a rozhodla se ochutnat Ferneta. Zobák měla pak dlouho dokořán a třepala jazykem. Do ochutnávek se pak už nikdy nepouštěla!

Před nedávnem si naši pořídili Roselu penant. Dle Jakubova článku je to trošku uřvaný papouch, ale když ji naučíte pár melodií, charakteristický řev prokládá líbivými melodiemi. Mají ji doma asi dva měsíce, už umí dva takty s Beethovenovy symfonie Osudová. Teď se učí melodii z Macha a Šebestové, My jsme žáci 3. B! Příští víkend pojedu prověřit její pokroky!

Jsou to hravá zvířátka...

Co vy, brali byste si takového společníka? Máte nějaké podobné zkušenosti?

Reklama