Jmenovala se Kateřina z Pasovař a říkali jí Hus, snad proto, jakou nacházela zálibu v Husových kázáních, snad proto, že sama kázala. Patřila k bekyním, dobrovolnému laickému společenství žen, které se zavázaly k čistotě a službě Bohu a žily obvykle v domě nejmajetnější z nich jako v jakémsi klášteře. Bekyně a bekýni (též beghardi) přišli do Čech asi ve čtrnáctém století z Francie, kde se toto laické hnutí, vznikající na pomezí františkánského řádu rozšířilo natolik, že je papež Bonifác VIII. zakázal.

V době Husova působení bylo v Praze na třicet společenstev bekýnu a bekyň. V blízkosti Betléma jsou doložena dvě ženská společenství. V domě Tómy ze Štítného, přímo vedle kaple, založila po otcově smrti Anežka společenství převážně šlechtičen. Patřila k němu Kunka z Wartenberka, Ludmila a Kateřina z Pasovař, Markéta a Kateřina z Dubé a sestry Kateřina, Anna, Alžběta a Dorota. Později se k nim přidaly ještě paní Ofka, Bětka, Anežka a Zdena.

Naproti Betlému žily bekyně převážně měšťanského původu – paní Petra z Říčan, Markéta z Peruce, Kateřina, vdova Ježkova a Dora, které se přezdívalo „z Betléma“. Všechny tyto ženy byly dostatečné zámožné, aby mohly žít na vlastní náklady, pomáhaly v Betlémě a patřily k nejužšímu okruhu Husových stoupenců. Byly vzdělané, věnovaly se studiu Bible a zabývali se i kázáním ve formě jakési osvětové činnosti.

Hus, který v ženách obecně spatřoval, stejně jako většina středověkých kazatelů, nástroj ďáblův, a nesvatými ženami hluboce pohrdal, si tato společenství zamiloval a považoval je za ideál vztahu ženy a kněze. I v jednom z posledních dopisů z Kostnice na ně vzpomínal a Kateřinu zvanou Hus, Petru a Důru v něm pozdravoval, vyjádřiv přitom naději, že jsou svaté.

Pro tyto ženy také napsal své snad nejlyričtější dílo, knihu Dcerka, o tom, že „duše svatá je chrám boží“.

Byly to zřejmě právě bekyně z okolí Betléma, které roku 1412, když pražští konšelé nechali stít trojici mladíků, bouřících se proti odpustkům, přinesly bílá plátna na zakrytí těl a podle dobových zpráv stíraly krev Martina, Jana a Staška z dlažby a nesly pak nasáklé šátky při pohřebním průvodu.

A tak stejně, jako Hus v některých svých kázáních připomínal, že i Ježíš byl odsouzen a vydán smrti vlastně jako heretik (z latinského haeresis, to z řeckého hairesis – lpění na něčem odchylném od učení) a kacíř (z německého ketzern, a to zřejmě z kathar – čistý - podle skupiny heretiků z jižní Francie), mohou nám tyto ženy, věrně stojící při Husovi, připomenout ženy z průvodu Ježíšova. A tak zatímco muži měnili dějiny, ženy je věrně doprovázely – a byli to právě velcí muži, jako Hus, kteří nekladli překážky vzdělanosti žen, ale naopak, podporovali ji.

S využitím knihy Jan Hus od Evy Kantůrkové, Melantrich, Praha 1991

Reklama