Jste víc herečka či zpěvačka?
Rozhodně půl na půl. Herectví jsem vystudovala, zpěv se přidával tak nějak postupně a dnes si nedovedu jedno bez druhého představit. Když zpívám, jsem vážně šťastná. Vlastně ani žádné nehudební představení nemám. Zpívám dokonce i ve Zpívání v dešti, kde hlas mé Liny Lamont musí vyloženě trhat ušiJ. Tam teprve začíná ta správná legrace.

Je to až trochu nespravedlivé, že máte tolik talentů. Kdo vás podporoval v jejich dalším rozvíjení – rodiče?
Rozhodně mi nikdy v ničem nebránili, což byla, myslím, víc než velká pomoc. Vždycky jsem měla možnost, věnovat se všemu, co mě bavilo, a za to jim patří můj dík. Hodně jsem sportovala, závodně tančila, hrála na klavír, zpívala ve sboru. Ale ani mé studijní výsledky nebyly úplně k zahození a tak věřím, že očekávali spíše dráhu právničky, než že mne ve čtrnácti letech budou pouštět do „té velké Prahy“ za velmi vrtkavou kariérou herectví. Hudební vlohy, především zpěv mám po mamince. Máma byla nejmladší z deseti dětí, s bratry založili kapelu a podle vyprávění byli dost dobří. Fungovalo jim to poměrně dlouho a myslím, že takhle se seznámila i s tátou, že ji slyšel zpívat.

Chodí rodiče na vaše představení?
Maminka byla můj největší fanoušek a opora. Znala všechny mé emoce, pochyby, obavy a ona jediná věděla, co mne která role stojí sil anebo kolik mi přináší radosti. Prožívala se mnou dopodrobna přípravy každé inscenace. Je to sedm let, co odešla. Jestli mi ale zachovala diváckou přízeň, troufám si říct, že by mohla být moc spokojená a pyšná. Táta mě jezdí navštěvovat. Všechna má představení viděl a zná, ale pozoruje mne z mnohem většího povzdálí. Všechen ten premiérový rozruch není nic pro něj, v takové chvíli mě za ruku drží můj muž a v hledišti nechybí mí nejbližší přátelé.

Dá se vybrat role, která vám nejvíc přirostla k srdci? Nebo je nejoblíbenější vždy ta, která je nová?
Momentálně je to ta nejnovější. Můžu pyšně říct, že se jedná o postavu Agnes v kultovním muzikálu Krysař, který v novém nastudování uvádí od září divadlo Kalich. U nás je ten příběh velmi známý a oblíbený, a tak to byla od začátku výzva a veliká zodpovědnost. Cesta byla trnitá, celé léto jsme strávili zkoušením, ponořeni do tohoto temného tématu, které podle mne velmi jednoduchou formou vypovídá o složitých věcech. Díky přísné režii a tvrdé práci celého souboru jsme, myslím, posunuli tento legendární příběh pro českého diváka zase o podstatný kus dál. A já už v tuhle chvíli můžu říct, že mi Agnes sice dala zabrat, ale absolutně jsem se do ní zamilovala. Hraje se mi skvěle a těším se na každé další představení, na které čtenáře samozřejmě srdečně zvu.

Účastníte se i zájezdových představení, je jiné hrát jinde než na domovské scéně? Je třeba jiná atmosféra?
Momentálně nejvíce cestujeme s představením Miluju Tě, ale… Hořkosladká komedie o vztazích je blízká prakticky každému, proto se setkáváme s vřelým přijetím a výbuchy smíchu, ať přijedeme kamkoliv.

Přejděme k vašemu zpívání. Proplouváte mezi různými žánry od populární hudby po swing a jazz. Je nějaký hudební žánr, který vám nejde „přes hlasivky“?
Ta pestrost všeho, čemu se mám možnost věnovat mi velice vyhovuje. V minulosti jsem si myslela, že určité oblasti hudby jsou pro mne prostě tabu, ale postupně se ukazuje, že když přicházejí ty správné nabídky v ten správný čas, je možné pracovat i na projektech, které bych si dřív nedokázala představit. A tak dnes hraju třeba Lízu Doolittleovou v My Fair Lady, u které bych si dříve myslela, že je mimo můj hlasový obor. Následně přišla nabídka od Vojty Dyka, účastnit se něčeho tak výjimečného a ojedinělého, jako je Bernsteinova Mše. Přípravy byly náročné, komplikované a překrásné, jako to dílo samotné. Dostat tuhle výzvu „přes hlasivky“, jak říkáte, bylo pro nás všechny účinkující splněným snem.  Mám pocit, že jedinou neprozkoumatelnou oblastí pro mne v tuto chvíli zůstává dechovka.

Čí zpěv posloucháte vy, když můžete? Chodíte třeba i na koncerty pěveckých kolegů?
Hudba je se mnou prostě pořád. Odjakživa mi pomáhá – relaxovat, utřídit si myšlenky a pocity, i moje auto by se snad bez hudby ani nerozjelo. Na koncerty rozhodně chodím často a ráda. Vidět kolegy při práci je vždycky inspirace a neváhám se za svými oblíbenci vypravit i do zahraničí. Viděla jsem Adele – dávno předtím, než vypukla její největší sláva, Gregoryho Portera – letošního držitele Grammy, pražský koncert Pink a Stinga mám v srdci a před očima asi už napořád. Letos jsem viděla Bruno Marse nebo třeba Zaz. Naprosto splněným snem bylo zažít live Phila Collinse a pak je tu Jamie Cullum, jako má srdeční záležitost. Z jeho koncertu jsem odcházela opravdu odzbrojená a dojatá. Ale abychom nechodili tak daleko… podobný seznam, jaký jsem právě vyjmenovala, skýtá například i playlist našich koncertních show Vojtěch Dyk a B-Side band, s nimiž ráda a hrdě stojím na jednom podiu.  

Jak odpočíváte? Podle vašeho nabitého kalendáře tipuji, že asi moc volna nemáte.
Kalendář nabitý je, ale snažím se, udělat si čas i pro sebe a své nejbližší. Dřív jsem pracovala pořád, měla jsem v minulosti pocit, že právě ta únava z permanentního nasazení je „to ono“. Dnes už ale vím, že právě ten určitý klid ve volných chvílích, kdy můžu jen tak být a odpočívat, mi pomáhá, abych v práci i v životě dokázala všechno, co si přeju. Nejvíc nyní vypínám na cestách, cestování zbožňuju. V denní rutině mi pomáhá poslech hudby a procházky po Praze. Miluju Prahu, dobré jídlo a pití, milou společnost. Taky teď trávíme hodně času s přítelem při plánování budoucnosti a plnění si našich společných snů.    

Foto: archiv K. Šildové a divadla Kalich

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama