Vy jste vystudovala operní zpěv. Nechybí vám hudba?
Nechybí. Když potřebuji muziku, tak si ji buď zapnu, nebo si sednu za klavír a zahraji si – dcera chodí na klavír, takže jí pomáhám. Když mám nějakou aktivitu, spojenou se zpíváním, tak musím cvičit. Nemohu říct, že by mi hudba chyběla, protože ji kolem sebe stále mám.

Proč jste v podstatě skončila s divadlem a vrhla se na moderování?
Já jsem s divadlem neskončila – to přišlo tak nějak samo. Souviselo to i s tím, kdy jsem vyrůstala a kde. V divadle jsem neměla tolik příležitostí, klasická věta: „Nejsi známá tvář. My potřebujeme známé tváře.“ Je to taková výmluva, která se používá velmi často. Spousta lidí s tím má problémy, i když se o tom skoro nemluví.
Řekla jsem si, že přece nemůžu sedět doma se založenýma rukama. Naskytla se příležitost v jednom televizním centru zkusit moderaci. Nevěřila jsem si, ale vyzkoušela jsem to a docela mi to šlo. Pak jsem se náhodou dozvěděla o kamerových zkouškách na spolumoderátora s Přemkem. Měla jsem to štěstí, že jsem se zalíbila.

Kateřina Dušková

Narodila se 17. srpna 1966 v Ústí nad Labem. Záhy se ale odstěhovala s rodiči z politických důvodů na Slovensko, odkud pochází její maminka. „Tatínek nebyl na Slovensku tolik vidět, tudíž jsme měli se sestrou větší šance na studium,“ říká o stěhování Kateřina.

To se i podařilo. V osmdesátých letech Kateřina vystudovala na konzervatoři v Bratislavě operní zpěv. Potom šla za studiem do Brna. Tam ji napoprvé nevzali, takže strávila rok v operetě Reduta. Další rok už ji přijali na JAMU, kde nastoupila hudebně-dramatický obor, ale skončila jako činoherní herečka. Následoval rok v Mahenově divadle a stěhování do Prahy.

V Praze začínala v karlínském divadle (například v Mam´zelle Nitouch hrála Nitušku), krátce hostovala v Divadle pod Palmovkou, dále v Divadle v Dlouhé, v Národním Divadle a v dalších divadlech po celé republice.

Ze zajímavých rolí si zkusila například Zuzanku ve Figarově svatbě (brněnské Divadlo bratří Mrštíků) nebo Karin v Zasněžené romanci (Hudební divadlo Karlín).

Dnes už po divadlech jen příležitostně hostuje. Čas drobí mezi moderování a rodinu. V televizi ji můžete vídat na TV Prima po boku Přemka Podlahy v Receptáři, kde ale letos končí. Na ČT chystá do Pokru, podnikatelského servisu Aleše Cibulky některé reportáže. Nově začíná spolupracovat i na pořadu Černé ovce.

S manželem, režisérem Zdeňkem Duškem, jsou spolužáci z JAMU a mají spolu dceru Kristýnka. „Troufám si říct, že když jsme ještě nebyli spolu, byla jsem Zdeňkova dvorní herečka,“ říká s úsměvem Kateřina a dodává: „Mám jeho představení strašně ráda a vždycky mě mrzí, že už v nich nehraji.“

Co jste říkala na smrt vaší receptářové předchůdkyně Šárky Tomanové?
Je to samozřejmě smutné, když člověk umře takhle mladý. Já jsem Šárku osobně neznala. Slyšela jsem, že jí velmi pozdě objevili vrozenou srdeční vadu, a to ovlivnilo její zdravotní problémy. Ale konkrétní věci nevím, jen to, co se ke mně dostalo. Smutný osud.

Myslíte si, že mohl její zdravotní problémy navodit i „vyhazov“ z Receptáře?
Nevím, ale myslím, že ne. Mezi tím byla dlouhá doba. Navíc, že se člověk objevuje na televizní obrazovce a pak za pár let odejde, je osud desítek lidí. I lidí, kteří byli na obrazovce třeba deset let. V televize se rozhodnou a je jim jedno, že jste pro ně udělal tolik a tolik práce. Je jim jedno, že na vás lidi slyší, že jste v oblibě. Rozhodnou se pro změnu a udělají ji. To je prostě život.

Teď mě napadla otázka, je něco, co vás na lidech štve?
Všude kolem nás jsou konflikty. V politice, v běžném životě... Člověk se často setkává s lidskými hyenami. Štve mě, jak jsou takoví lidé schopní lhát vám do očí a ještě k tomu způsobem, že vás jsou schopní přesvědčit. Dokážou vás zviklat, i když máte úplně jasno a držíte v rukou konkrétní důkazy toho, že pravda je někde úplně jinde. A když se vrátíme k té politici, tak tam mi přijde, že je to dnes a denně.

Když jsme se bavili před rozhovorem, zmínila jste, že nemusíte třeba ministra zdravotnictví Julínka – proč?
To není jenom on. A není to ani, že bych ho neměla ráda jako člověka – neznám ho. Myslím si ale o naší politické scéně, že je to Kašpárkov. Je to něco úděsného – dělají si s námi, co chtějí. Prostě mě to jako občana štve! Myslím, že nás může zachránit jen konstituční monarchie (smích). Lidé, probuďte se!

Souhlasím, kdybych já byl tím monarchou. Brala byste mě?
Pokud byste byl rozumný monarcha, tak určitě (smích).

Tak a teď zase trochu vážně, baví vás víc práce na Receptáři, nebo na Pokru?
Každý ten pořad je něco úplně jiného. Myslím, že se to nedá srovnávat. Obojí jsou to práce, kde člověk neustále přichází k novým a novým informacím, ale každá je úplně z jiného oboru. I způsob a forma té práce je úplně jiná.

Také na vás vím, že v Receptáři končíte, proč?
Rozhodli se pro změnu a já to absolutně respektuji.

Akorát Přemek zůstává...
Přemek je ta značka. Je to pochopitelné a logické.

Jak jste vůbec s Přemkem vycházela?
My jsme spolu vždycky fungovali dobře. Přijde mi, že jsme se i doplňovali. Doufám, že jsem pochopila i to, co on od toho pořadu chce, a snažila jsem se jet ve stejných kolejích jako on. Musím říct, že si Přemka nesmírně vážím. Vedle něj jsem se spoustu věcí naučila.

Jste kamarádi?
Kamarádi kolegové. On má okruh svých přátel, já mám okruh svých přátel, ale máme se jako kolegové rádi. Sem tam spolu i vyvenčíme pejsky, protože Přemek má Bernského salašnického psa. Občas s Borinkou za Alfíkem zajedeme.

Pravda, na Boru jsem se ještě nezeptal, jak jste k ní přišli?
Psa jsme chtěli. Manžel vyrůstal se psem, já vyrůstala se psem a naše dcera od, já nevím, tří, čtyř let toužila po psovi. Neustále loudila, že chce pejska...
Před šesti lety pořídila moje sestra neteři psa k desátým narozeninám. To už byl úplný konec, protože Kristýnka viděla, že její sestřenice má psa – nádherného maďarského ohaře Vyžlu. O to víc na nás dcerka zesílila tlak. Když jí bylo také deset, tak jsme si řekli: „No tak jo. Jdeme do toho. Bude to velké omezení, ale Kristýnka je sama, tak dostane psa.“

Proč zrovna teriéra – o teriérech se říká, že jsou to dravci nevychovatelní...
Já jsem vyrůstala s boxerem, můj muž s vlčákem a pak s jezevčíkem. Chtěla jsem samozřejmě pro dítě psa, který – pardon... (Bora proběhla pod stolem a shodila všechno, co bylo možné shodit).
Tady máte krásný příklad toho, co jsou teriéři zač (smích).

Nic se nestalo. Vraťme se ale k nakousnuté myšlence...
Takže jsem chtěla psa, který bude velký kamarád, se kterým bude legrace, ale zároveň bude i schopný třeba ubránit dítě, kdyby došlo k nějakému ohrožení. Radili jsme se s veterinářkou Míšou Riedlovou, ke které dnes s Borinkou chodíme. Boxera se mi doma nepovedlo prosadit (smích), tak jsme hledali jinou ideální rasu. Říkali jsme si, že by bylo lepší nějaké menší plemeno, protože jsme stále někde na cestách – když někam přijedete s malým psem, víte, že nezbouráte hostiteli půlku bytu. Udělali jsme tedy takový předvýběr a Kristýnka si vybrala Parson Russell Teriéra, protože se jí líbil nejvíc.

Naplnila Bora to očekávání – už jste zjistili, jaký je obranář?
(Smích) Nejdřív jsem plánovala, že bude chodit cvičit obranu, ale zjistila jsem, s prominutím, že je taková poseroutka, se kterou ta obrana opravdu nepůjde. Jinak všechny ostatní věci splňuje úplně do puntíku. Je to neuvěřitelný kamarád, neuvěřitelný mazel, s holkou se vyblbnou, jsou skvělé parťačky, výborně se doplňují – až je to pro nás někdy o nervy (smích).

Chtěla byste se stát také značkou nějakého pořadu?
(Smích) Kdo by nechtěl být značkou. To je asi sen každého moderátora.

A jaký by měl být ten váš „značkový“ pořad?
Něco poklidného. Receptář mi v tomhle absolutně vyhovoval. Ale mohl by to být i nějaký cestopisný pořad, to by s mi také líbilo (úsměv).

Vy jste taková umělecká domácnost, čím jednou bude vaše dcera?
Kristýnka samozřejmě vidí, že já dělám tohleto, táta dělá tohleto. Je ovlivněná prostředím. Když se jí zeptám, co by chtěla, odpoví herečka nebo zpěvačka. Já bych byla docela ráda, kdyby ještě prošla nějakou změnou, protože život herce není vůbec tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Člověk vidí jenom ty slavné, těch pár vyvolených, ale zapomíná se na desítky naprosto skvělých herců, kteří vůbec vidět nejsou. Hrají třeba někde na oblastech v malých divadlech a žijí na pokraji životního minima a hůř.
Vždycky si říkám, co ti lidé, kteří jdou na umělecké školy, budou dělat. Přála bych si, aby moje dcera mohla stát na pevnějších nohách – herectví není profese, která by jí tohle zajistila.

Prozraďte mi ještě, co vás na lidech baví? Co máte na lidech ráda?
Když člověk potká člověka. Protože lidí s „člověčenstvím“ je strašlivě málo. Já třeba strašně rozumím lidem, kteří mají rádi zvířata, protože zvířata si na nic nehrají. Když mám to štěstí, že potkám někoho, kdo si na nic nehraje, tak už je to půlka úspěchu. I když s tím druhým třeba nesouhlasím, nebo se nechová tak, jak bych očekávala, pořád je to člověk, který je takový, jaký je. Toho si cením.

A na závěr pár rychlých otázek: jaká je vaše oblíbená barva?
Žlutá.

Oblíbený umělec?
Je jich víc...

Asociativně, teď hned vystřelit!
Barbra Streisand.

Oblíbený nápoj?
Kafe a pivo.

Pokrm?
Bramborák.

Co snídáte?
Kafe s mlékem a chleba.

Kdy jíte teplé jídlo?
Na oběd, když to stihnu.

Chtěla byste někdy vyzkoušet nějaký adrenalin?
Skok z letadla na padáku.

Kdy jste měla největší strach?
Kdykoli o svoje dítě.

Kdy jste měla v životě největší štěstí?
Když se mi narodila Kristýnka.

Co děláte o víkendech?
Snažím se být s Kristýnkou. Uklízím. Venčím psa.

Co vás první napadne, když se řekne novinář?
Otrava.

Díky! Když se řekne pejsek?
Miláček.

Když se řekne manžel?
Miláček (smích). A jistota.

Co popřála Kateřina Dušková čtenářkám?

Jak se vám Kateřina líbí? Sledujete Receptář? A Pokr? Jaký pořad byste Kateřině přála? Je něco, co byste chtěla Kateřině vzkázat?

Reklama