Kdy jste začala koketovat s myšlenkou na dráhu herečky?

Už od dětství, bylo mi asi 5 let, jsem snila o tom, že jednou budu hrát v komedii. Jsem z herecké rodiny, můj tatínek a prarodiče z matčiny strany se věnovali herectví. Můj strýc z matčiny strany byl velmi uznávaným divadelním hercem. Herectví zkrátka odjakživa bylo neodmyslitelnou součástí našich životů. Pořád se u nás zpívalo, hrály se scénky a vymýšlely se různé zábavné hry, vždycky jsem se na ně oblékala do maminčiných šatů. To je něco, co děti obvykle dělávají, ale u nás to bylo trošku jiné, protože jsme svým rolím opravdu věřili.

V té době jsem si nemyslela, že budu filmovou herečkou. Filmoví herci podle mě tehdy spadali do naprosto jiné sféry. Počítala jsem s tím, že budu divadelní herečkou, a kdybych měla štěstí, že bych třeba mohla dostat nějakou televizní roli. Když jsem v 17 točila svůj první film, byl to pro mě obrovský objev a nemohla jsem se dočkat, až se na něj lidi budou chodit dívat. Nemohla jsem se nabažit myšlenky, že jsem hrála ve filmu. Nepředstavovalo to pro mě vrcholný pracovní výkon, tolik jsem se bavila. Až v okamžiku, kdy ten film šel do kin, se pro mě stal realitou.

 

Co jste dělala pro to, abyste odolala tlakům Hollywoodu?

Myslím si, že jsem měla obrovské štěstí. Mám práci, kterou miluji, jsem vyhledávanou herečkou a mám to štěstí, že můžu hrát naprosto úžasné role. Jsem naprosto sladěná se sebou samotnou, s tím, co dělám, a se svým životem. Už necítím nutnost se měnit, abych mohla realizovat své sny. Když jsem byla mladší, bylo pochopitelně mnohem těžší odolávat tomuto tlaku. Měla jsem stravovací problémy, ale o tom už jsem se zmiňovala dříve.

Ano, Hollywood je gigantický svět, svět, v němž není úplně lehké žít a v němž hodně záleží na tom, jak vypadáte. Ale jsem přesvědčená o tom, že 50 % rolí, které jsem ztvárnila, a troufám si říci, že možná i víc, jsem získala díky svému talentu. A právě tento fakt mi dodal obrovskou sebedůvěru. V předvečer natáčení, ať zrovna dělám cokoliv, mám vždycky pocit, že to nemůžu zvládnout a že mě vyhodí z natáčení. Mám to veliké štěstí, že kolem sebe mám lidi, kteří mi umožňují zůstat nohama na zemi. Mám pořád své přátele v Británii a svou rodinu a moje herecká kariéra na tom nemůže nic změnit. Jedna z nejkrásnějších věcí, které jsou na světě, je hrdost na mou rodinu. Když hraji v nějakém filmu, vždycky mě zajímá hlavně to, co si o mém výkonu myslí můj muž a rodiče.

 

Jak byste definovala krásu?

Jsem přesvědčená o tom, že krása vychází zevnitř. Dokonalá krása neexistuje. Krásu nenajdete pouze na titulních stranách časopisů. Je spíš o tom, jak se cítíte ve své kůži, a jestli si věříte. A to je přesně to, v co věří značka Lancôme a zejména její parfém Trésor. Krása v sobě zahrnuje známku věčnosti, je reálná, přitažlivá a dostupná. Nedávno jsem si uvědomila, že neznám jednu jedinou svobodnou ženu, která by mi řekla: „Mám ráda svoje tělo.“ Lidé neustále opakují: „Musím vyzkoušet novou dietu,“ nebo „Jsem příliš tlustá nebo příliš hubená.“ O svých tělech se vyjadřují pouze negativně. Když jsem si to uvědomila, řekla jsem nepozorovaně svojí dceři Mie: „Mám moc ráda své bříško. Ty jsi z něj přišla na svět a tvůj bráška Joe taky. Jsem na něj pyšná a taky jsem pyšná na svoje boky. Mám ráda svoje tělo.“ Chci jí dát něco, co umožní, aby v citlivém adolescenčním věku měla sebedůvěru. To, že jednou narazí na nějakou překážku, je nevyhnutelné, ale chtěla bych udělat maximum, abych jí pomohla tuto překážku překonat.

 

Jak Vás změnilo mateřství?

Je těžké popsat přesně, co se děje, když se žena stane matkou, ale můj život tím byl doslova převrácen naruby. Celý můj svět se od základů změnil. Změní vás to tak, že je nemožné si to úplně představit. Vzpomínám si, že když se narodila Mia, uvědomila jsem si, kolik času jsem předtím ztrácela. Říkala jsem si: „Co jsem dělala celé ty dny, než se tahle malá lidská bytost objevila v mém životě?“

 

Zbožňuji být matkou. Žiji jen pro svoje děti. Emocionálně Vám mateřství umožní vstoupit do zcela jiného světa, světa, o kterém jste předtím neměli ani tušení. Porodíte a přinesou Vám Vaše miminko a zároveň Vám dají magický, symbolický klíč, který umožní otevřít jednu velkou truhlici, která ukrývá spoustu pokladů. Poznáte spoustu emocí, které jste nikdy předtím nepoznala. Je to ta nejnádhernější věc na světě.

 

Jak jste se seznámila se svým mužem, Samem Mendesem?

Chtěl se mnou probrat možnost účinkování ve dvou divadelních hrách, které v té době připravoval, byl to Strýček Váňa a Královská noc. Potkali jsme se a mě hned napadlo: „Abych byla upřímná, nemůžu hrát v těch hrách.“ Musela bych jim totiž věnovat mnoho času a Mia byla v té době ještě malinká. Ale řekla jsem mu: „Chtěla bych Vám dát svoje telefonní číslo.“ Byla to jedna z těch vět, které jen tak spontánně vypustíte.

 

Vás manžel je režisérem filmu Revolutionary Road, ve kterém budete hrát. Jak probíhá Vaše spolupráce?

Probíhá velmi dobře a je velmi přirozená. Chovám se k němu jako ke kterémukoliv jinému režisérovi. Vždycky hodně respektuji očekávání režisérů. Je to součást mojí práce a při práci s žádným režisérem jsem k tomu nepřistupovala jinak. Nikdy jsem neměla potřebu říct: „Nesouhlasím s Vámi a neudělám, co po mě žádáte.“ Jednoduše bych nebyla schopná něco takového udělat.

 

Mužskou hlavní roli v tomto filmu ztvární Leonardo DiCaprio. Cítila jste nutnost znovu hrát po jeho boku, poprvé od fenomenálního úspěchu Titaniku?

Eh… Nemyslím si to. Víte, je to můj velmi blízký kamarád. Na naší opětovné spolupráci je báječné to, že už víme, co můžeme od druhého čekat, velmi dobře se známe a důvěřujeme si, což je věc, která nám v novém filmu velmi pomůže.

 

Jste schopná se dívat na filmy, ve kterých hrajete?

Ne. Vždycky se podívám pouze jednou, a to proto, že musím. Sedím tam, mám hlavu v rukou a nemůžu se dočkat, až to skončí. Velmi špatně to snáším. Nedokážu se dívat na film, aniž bych byla kritická a aniž bych si nedomýšlela, co přesně se dělo v onen natáčecí den. Nedokáži zkrátka zůstat objektivní. Dokonce si s Leem vzájemně klademe otázku: „Kolikrát jsi viděl(a) Titanic?" Ani jeden z nás ho neviděl víc než dvakrát, už dva roky jsem se na něj nedívala. A existují filmy, ve kterých jsem hrála a neviděla je ani do půlky.

 

Věnujete se charitě?

Ve Velké Británii jsem patronkou jedné charitativní asociace, pro kterou mám slabost, jmenuje se Family Heaven. Tato organizace poskytuje střechu nad hlavou ženám a jejich dětem, které se staly oběťmi domácího násilí, a rodinám, které procházejí složitým obdobím. Postarají se zde o děti, pomohou jejich rodičům s hledáním práce a s hledáním ztracené sebedůvěry. Opravdu jim pomáhají najít sílu vymanit se ze své složité situace. Této organizaci velice věřím.

Další charitativní organizací, v níž se angažuji, je organizace s názvem TK, která se věnuje posttraumatickému syndromu, který se u některých žen objevuje po porodu. Žena má po porodu problémy s navázáním citového spojení se svým dítětem a nechápe, proč se toto děje. Tento stav velmi často vůbec nesouvisí s tím, jak probíhal samotný porod. Možná se na porodním sále setkali s nepříjemným lékařem či zdravotní sestrou, nebo rodily císařským řezem, některé příliš dlouho pracovaly a mateřství najednou přišlo velice rychle, nebo naopak přestaly pracovat velice brzy. Faktorů, které přispívají ke vzniku posttraumatického šoku, je nespočetně.
Když jsem otěhotněla s Joem, zjistila jsem, že přesně tohle se mi dělo po narození dcery Miy. Dlouho jsem tvrdě pracovala, měla jsem po termínu a Mie se pořád nechtělo na svět. Nakonec jsem musela urgentně rodit císařským řezem. Neměla jsem nejmenší problém s ní navázat spojení, ale měly jsme problém s kojením a nemohla jsem si vybavit její příchod na svět, aniž bych u toho neprolévala hektolitry slz. Když jsem čekala Joa, rozhodla jsem se, že ho na svět přivedu přirozenou cestou. Abych tento svůj plán však mohla uskutečnit, potřebovala jsem se zbavit svých démonů, kteří mě strašili i po narození Miy. Seznámila jsem se s jednou expertkou, která mě přiměla mluvit o narození Miy. Kdykoliv jsem o tom začala, rozplakala jsem se, ale už jsem byla schopná si uvědomit, že to nebyla moje chyba a že to ze mě nečiní špatnou matku.

Trošku obecněji můžu ke své charitativní činnosti říci, že se ještě snažím podporovat asociace, které se starají o lidi s poruchami příjmu potravy. Právě jsem vyhrála spor s jedním britským plátkem, který o mně napsal, že jsem se setkala s odborníkem na výživu a řekla jsem mu, že s ním nesouhlasím, protože to, co říká, není pravda. Podala jsem žalobu a částku, kterou jsem vysoudila jako odškodnění, jsem rozdělila mezi tři charitativní organizace zabývající se poruchami příjmu potravy.

 

Jak ráda trávíte volný čas?

Abych byla upřímná, mám velice málo času, který bych mohla věnovat svým koníčkům. Zbožňuji vaření. Kdybych před sebou měla několik hodin volného času, což se ovšem stává málokdy, určitě bych vařila. Uvařila bych obrovský hrnec polévky, kterou bych i namrazila. Naplánovala bych, co budeme mít k večeři o víkendu. Před jistou dobou jsem zkoušela i pletení, ale pak jsem pochopila, že to není úplně můj šálek kávy. Nechtěla bych se stát ženou, která sedí v posteli se třemi polštáři a plete.

 

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Mám velmi ráda klasiku. Sam si moc rád zaleze do nějakého zastrčeného kouta v našem domě a čte si hudební magazín. A u toho se baví tím, že se mě ptá, jestli jsem slyšela něco o Arctic Monkeys. Odpovídám mu: „Ano, slyšela jsem o nich.“ A vlastně mám jejich hudbu i ráda, protože jejich texty něco říkají a nejsou to pouze obyčejná slova doprovozená hezkou hudbou. Další kapelou, kterou mám taky ráda, jsou Coldplay.

 

Vaše tajná zbraň na svádění?

Ach můj bože, vážně mě nic nenapadá. Přísahám, vůbec nemám zdání.

 

Co pro Vás znamená elegance?

Elegance znamená jednoduchost. Myslím si, že elegance spočívá především v jednoduchosti, vznešenosti a sebejistotě. Souvisí také s chováním dané osoby, s její schopností cítit se dobře ve své kůži a působit příjemně. Je to spíš záležitost osobnosti než vzhledu. Ale co se týká elegantního oblékání, pro mě to znamená oblékat se jednoduše, upřednostňovat jednoduché střihy bez výrazných potisků a také zůstat diskrétní. Abych to shrnula, elegance znamená zůstat sama sebou, jedinečná a mít něco, co Vás odlišuje od ostatních.

 

Kdo je Vaším oblíbeným módním návrhářem?

Mám moc ráda Valentina. Jeho střihy jsou prostě úžasné. Je to absolutní mistr, návrhářský guru. Jeho smysl pro detail je prostě geniální. Ví, že když posune výstřih o dva centimetry níž nebo výš, kompletně to změní charakter šatů. Věnuje se svému oboru už velmi dlouho, ale pořád je stejně moderní jako ostatní. Má vzácný dar zachytit eleganci a sladkou a sexy ženskost, aniž by používal nápadné barvy nebo byl výstřední. Mám také ráda krejčovské umění Dolce&Gabbana. Tvoří totiž oblečení, které je opravdu určené ženě v pravém slova smyslu, jejich modely perfektně sedí ženě, která má prsa, boky a pas. Můžete vstoupit do jejich butiku, aniž by na Vás odevšad vykukovaly ramínka s modely velikosti 36. Nabízejí oblečení všech velikostí, a to se mi na nich velmi líbí.

Reklama