„Jé, to je ale hezká kočička!“
„To není kočička."
„Aha, tak kocourek...“
„To není ani kocourek... to je kastrát!"

Z pohledu přírody je to tvor bezpohlavní, neefektivní, rozbitý.

Z pohledu člověka ideální domácí mazlíček.

 

Nevýhody kočiček

Taková kočička je pěkná kamarádka. Jenže ona chce mít i několikrát do roka koťátka, a když začne mít chuť si je opatřit, děsně křičí a otírá se prdelkou o všechno a o všechny, což je velice nepříjemné, zvláště u návštěv. Vysvětlujte pak například dítku svých známých, proč na něj vaše kočička neustále vystrkuje zadnici a huláká u toho jako na lesy. Těchto nežádoucích průvodních jevů zvířecí přirozenosti se nejlépe zbavíme, když své zvířátko pěkně zmrzačíme.

„Ono mu to nevadí – ono o tom ani neví – naopak, bude potom přítulnější,“ hlásá veterinář, který takový úkon za drobný poplatek vykoná.

Ujišťuji vás, že ve skutečnosti by vám za to vaše zvířecí kamarádka s velikou chutí vyškrábala oči.

 

Nevýhody kocourků

I kocourek chce koťátka, a to nejraději každý den. Takový rozvášněný kočičí Don Juan je schopen udělat téměř cokoli, aby se ke své vytoužené kočičce dostal. Je to vlastně skoro stejné, jako když muž touží po ženě, jen kocourkům bývá zpravidla jedno, jak se kočička jmenuje. I když - to některým mužům také…

Kocourci mají ještě navíc parádní zvyk jaksi „kolíkovat“ svou parcelu. Způsob je pro ostatní zvířátka velice zřetelný a také běžný a nikomu ze zvířátek to nevadí. Nám to ale vadí, neb efekt je velice smradlavý.

Opět oslovíme veterináře. Doporučení: „Vykastrujeme ho! Kocourkovi to neublíží. Ani si toho nevšimne. Bude přítulný, nebude značkovat, jeho hovínka v bedýnce budou méně smrdět a přestane mít chuť na kočičky.“ De facto přestane mít chuť na cokoli, co bylo před tím součástí jeho zvířecí nátury. 

 

To je ale prima, že jsme schopni mluvit se zvířaty. Že je možné se jich zeptat, co se jim líbí a co ne. Jak se cítí a co jim vadí. Jak jinak bychom také mohli za ně mluvit, kdybychom se jich před tím nezeptali?

 

Možná by nebylo od věci neposlušné muže také kastrovat.

Přestali by chodit za jinými ženami.

Do hospody.

Jistě by se snadněji zbavili i jiných nepříjemných zlozvyků.

Možná by i vyšívali.

Asistovali při vaření.

Bavili by je psychotesty v časopisech.

Byli by hodní, mazliví, ale současně by mnoho žen nemuselo řešit večer co večer potíže s migrénou. Zbylo by tak více času na konverzaci.

 

Co říkáte?

Že by se to mužům nelíbilo? Že nemůžeme pro své pohodlí zdecimovat něčí přirozenost? Že už by to nebyli oni? Že komu se to nelíbí, ať si muže nepořizuje? Bezva!! No bodejť! 

To samé nám vzkazují kočky, kocouři, psi, feny a veškerá fauna, kterou nejsme „z lásky“ (nejspíš jen k sobě) ochotni třeba jen pozorovat, či nechat raději na venkově, když k jejich chovu jednoduše nemáme podmínky, které je neomezují!

 

Ano – existují výjimečné případy.

 

Jinak je to ovšem brutální lenost, nepochopení, sobectví, lhostejnost k životním potřebám druhých, nadutost a komplex vícecennosti.

 

Můžete mě rozcupovat, ale stále si myslím, že pokud chci žít ve společnosti zvířete, měla bych ho respektovat. Tvor, kterého si pořizuji, by měl žít se mnou. Nikoli jen pro mě.

 

Zkusila jsem se v rámci ankety zeptat svého nevykastrovaného kocoura, když se ráno vrátil domů, co si o kastrovaných zvířatech myslí.

Bohužel – nechce se k tomu ani vyjadřovat.

Reklama