Místo pro svou včerejší reportáž jsem volila jednoznačně, byla jí tramvaj! Od doby, co jsem se ocitla v Praze, tak mě onen záhadný kokpit a doprávácký mundur zkrátka lákal. A tak jsem si splnila jeden ze svých snů. Nahlédla jsem za ona tajná dvířka, za něž navíc pravidelně usedá žena, pro kterou nelze vyslovit jiné přízvisko než IN!

xxx

Tramvaje mě, jak už asi tušíte, vždy fascinovaly. Když jsem během svých studií navštěvovala Prahu, říkala jsem si, jak bezvadné by bylo obdobný kolos „zkrotit.“ Usednout na místo řidiče a být králem pražských kolejí. Včera odpoledne jsem svou zvědavost ukojila. Dopravní podnik mi vyšel vstříc a já si tak na Pankráci mohla dát spicha s tramvajačkou, která už od dnešního dne pro mě bude hrát dvakrát číslo jedna – paní Cibulkovou.

Jé, to jste vy, Cibulková, těší mě! Představovala jsem si vás starší… ale pojďte!“ přivítala mě milá žena, která již byla oděna do pracovního a očekávala mě na smluveném místě. „Tohle je můj syn, taky tramvaják,“ pronesla vesele, a já už věděla, že jízda v tramvaji číslo 11 bude zážitek!

xxx

„Tak tady je náš vůz, nastupujeme, musíme všechno ještě pořádně zkontrolovat.“ Rázem jsem se tak ocitla v prostorách nejmodernějšího vozu, který má Pražský dopravní podnik k dispozici. „Než vyrazíme, musí bejt všechno v richtiku,“ svěřovala se mi paní Cibulková a začala mi ukazovat různá tlačítka ve svém království. Byla jsem jako v Jiříkově vidění, na což všímavá paní Cibulková hbitě reagovala slovy: „Nebojte, všechno vysvětlím.“

sss

Dozvídám se tedy, že než tramvaj vyjede ze svého království spánku, musí být samozřejmě řádně zkontrolována, jedním z nejdůležitějších kroků je správné nakódování vozu. „Ve výpravně vyfasuju vůz a pak se hnedka jdu před vyjetím nakódovat. Každá tramvaj má linku s číslem a pořadím, což zadám sem do kouzelné krabičky,“ ukazuje mi paní Cibulková a já slyším hlasité pípání. „Pak zjistím, jestli vše funguje, svítí, ověřím si pískovače.“ Trošku znejistím, paní Cibulková na mně vidí, že mě slovo pískovač zjevně hodně zaujalo. „Pískovač? A to je prosím co?“ ptám se nechápavě a civím na další z všemožných obrazovek. „No tramvaj má svůj pískovač, my si vlastně sami sypeme koleje, aby nám neklouzaly, to je, co? Takový vlastní sypací vůz! A taky nesmíme vyjet bez tága, tím si posunujeme kolejové výhybky.“  To teda je! Koukám se na železné cosi a marně si představuji kulečník…

sss

„Teď ještě vyrazíme na průzkum vozu, musím zkontrolovat označovače.“ Odebíráme se tedy ke kouzelným krabičkám, ve kterých si každý cestující „cvakne“ svůj lístek. „To víte, musíme vědět, jestli je technika o.k., aby na lístku byly správné údaje.“  Rychlostí blesku profrčíme tramvají, vše pečlivě zkontrolujeme a už čekáme na start. „Tak teď už jen čekám na přesný čas, který mám v rozpisu, kdy mohu být z vozovny vpuštěna k závoře, což je právě teď!“ Tramvaj se dává do pohybu a já cítím nepopsatelný pocit, protože jsem přímo na místě činu! „Teď už vím, jak super máte rozhled!“ směju se na paní Cibulkovou a pocit pobytu v kabině řidiče si vyloženě užívám. „Tak za chvilku budeme puštěny od závory k normální zastávce, tak jestli budete moct, a stane se z vás na chviličku zase obyčejný pasažer... To víte, bezpečnost…“

ccc

„Jistě, jistě, na Spojovací mě tu zase máte jako na koni.“ Usedám tak do prostor, které už se začínají pomalu naplňovat lidmi. Asi padesáti minutová jízda probíhá v naprosté pohodě, plynule, žádné zbytečné cinkání. Holt paní Cibulková to má v malíku, říkám si a využívám čas pro svoji zpověď spolucestujících. Přecházím v mírném předklonu do útrob vozu a rozhlížím se. Do oka mi padne mamina s dítětem, která je sdílná: „Já jezdím tramvají moc ráda, teď ještě není špička, tak to jde, rozhodně lepší než metro, ale ten smrad někdy, to je děsný,“ odpovídá mi asi třicetiletá žena s tím, že mám paní Cibulkovou pozdravovat a zeptat se jí na veselou příhodu.

xxx

„Jo, těch je tady plno,“ říká mi paní Cibulková na konečné stanici Spojovací, kde máme asi deset minut do dalšího odjezdu. „Kaštani jsou holt nevyzpytatelní.“
„Kaštani? A to má být prosím vás kdo?“
rázem reaguji.
„No přece cestující, víte, jak je to s kaštany, člověk musí občas zacukat, aby se k sobě pořádně zmáčkly.“ Obě se hlasitě smějeme a já si vybavuji fúru situací, kdy tramvajáky proklínám za jejich neopatrnost.
„Sranda musí bejt,“ dodává paní Cibulková a společně odbíháme na toaletu, která je na konečné.
„Víte, mě by strašně zajímalo, co děláte, když jste zrovna v provozu a zkrátka to na vás přijde?“
„No, to se stane, tak holt na kaštany houknu, zastavím, vykonám potřebu a zase jedu. To se mi stalo, když jsem si ráno ke kafi dala ještě Redbull.“

xxx

„Hlavně musíte být odolná vůči stresu, vykonání potřeby je to nejmenší, pořád vám někdo před tramvaj leze, člověka už jsem taky srazila, ale naštěstí se mnou jeli medici, tak dělali svou práci. Auťáky jsou kapitola sama pro sebe, bezdíci taky,“ vypráví vesele paní Cibulková a my už jsme opět připraveny na štreku směr Spořilov. Nechám se tedy vézt, venku prší a já sleduji kaštany. Nemůžu se ubránit smíchu. Najednou se pořádně protřepeme a valíme dál. Jak by řekla paní Cibulková: „Hlavně žádný stresy!“

„Jednou jsem bourala kousek od Chodkáčů (Chotkovy sady – pozn. redaktorky). No tak jsem z toho byla vyklepaná, jezdila jsem zatím asi půl roku. Stalo se to u nějakého velvyslanectví. Jak já vám byla vyklepaná, byla to tenkrát moje první bouračka, rozumíte,“ vypráví mi s nadšením paní Cibulková, když se ocitáme zpět na Spořilově, kde opět mohu na chvíli zavítat do jejího království. „Ti borci z velvyslanectví vylezli, v rukách samopaly. To bylo zrovna období těch různých atentátů. No, bála jsem se, to víte. Ale žiju,“ směje se paní Cibulková a vypráví dál. „Pak jsem zase jednou zpacifikovala s kaštany ožralu, to když jsem přebírala vůz za kolegu, který měl svačinu. No neváhala jsem, vlezla do vozu, požádala kaštany o pomoc s tím, že čím dřív ho zmákneme, tím dříve vyjedeme. No pomohli mi ochotně!“  

ccc

„Paní Cibulková, vy jste tajfun, berete mi vítr z plachet! Co byste si chtěla zkusit řídit jiného?“ ptám se a ihned se dočkám odpovědi. „Metro, to by bylo super, to by mě fakt lákalo! Jé, už nám to zase letí, musíme vyrazit.“  

Tramvaj číslo 11 mě vyhodila po necelých třech hodinách na stanici Flora. Prodrala jsme se mezi kaštany do metra, kde jsem si přála, aby všichni řidiči byli přesně takoví - tak SKVĚLÍ jako naše dnešní hrdinka. Slečno Pavlíková, ještě se zeptám, v jakémže časopise si zítra počtu?“ Cinkne mi ve stanici Můstek textovka a já s úsměvem na rtech odpovídám: „Přesně tam, kam patříte, na ŽENĚ-IN!“

A já tímto paní Cibulkovou srdečně zdravím, bylo to super. A až budete zase natřásat kaštany, pořádně, já adroš ráda! Díky vám!

Reklama