Přeji všem krásný pracovní den.Teda pro mě  už dneska pracovní není,protože přesně v šest hodin ráno mi padla.Pracuji totiž jako zdravotní sestra a mám právě po noční směně.

Zatímco vy ,milé ženy-in,budete číst tento můj příspěvek,já budu pravděpodobně ještě v říši snů,už teď se na to těším a doufám,že se mi bude zdát něco moooc hezkého.

Svoje povolání jsem měla vybrané už snad od třetí třídy,do té doby jsem chtěla být veterinářkou.Byl to můj dětský sen do té doby,než mi bylo vysvětleno,že to neznamená starat se jenom o malá zvířátka,ale i o ty větší a při představě,že se hrabu v zadku nějaké krávě či něčemu podobnému mě ta chuť rychle přešla.

To,že u lidí to funguje tak nějak stejně jsem v té době netušila a tak jsem se rozhodla,že budu sestřička.Tato volba mě držela po celou základní školu a v roce 1990 jsem se konečně dočkala.

Po čtyřech krušných středoškolských letech jsem odmaturovala ,přesně 24.května 1994.V té době jsem byla plná pracovního nadšení a tak můj nástup do zaměstnání se konal o pouhý týden později.
Začátky byly pravda krušné,osmnáctileté tele postavili na JIP a čekali nějaké výkony,ale nikoho jsem zaplaťpánbůh nezamordovala.

Pravda,takové lahůdky jako plné podložní mísy a to,že mě co chvíli někdo pozvracel jsem ze začátku dost těžce rozcházela,ale člověk je tvor přizpůsobivý a tak po čase mě nerozházelo už nic /tady je trochu podobnost s tou veterinou/.

A tak jsem se stala poměrně odolnou,bez jakýchkoliv problémů nasoukala hadici do jakéhokoliv otvoru,zkoukla bez odporu všechny možné exkrementy,občas v nich hledajíc různé předměty jako třeba jehly nebo dokonce klíč.

A to,že někteří škodolibí lékaři u oběda vyprávěli oblíbené fekální historky se mnou už nehnulo,dokonce jsem se zájmem poslouchala.Asi po roce jsem si dokonce na JIPce vypiplala svého budoucího manžela/on tehdy chudák vůbec netušil,proč se o něho tak hezky starám/.

Takže vlastně své práci vděčím i za rodinu.Na tomto oddělení jsem strávila několik let až do mateřské dovolené.Po ní jsem se sice vrátila do stejné nemocnice,ale na speciální oddělení OCHRIP.

Je to oddělení pro chronickou a resuscitační intenzivní péči,stará se o dlouhodobě ležící pacienty napojené na přístrojích.Práce záslužná,ale velice psychicky ubíjejíci.

Vydržela jsem tam něco málo přes dva roky a za tu dobu si zhuntovala záda a nervy.Sice mě nedokázaly rozhodit žádné  výkaly,ale mladší pacienti bez valných vyhlídek ano.

A tak jsem do toho po jedné špatné noční praštila a začala hledat místo na nějakém normálním oddělení,kde bych se nemusela dívat jenom na samé utrpení a povedlo se.

Už tři roky pracuji na urologii,občas přezdívané ornitologie a jsem spokojená.Většinu pacientů tvoří chlapi,což jak všichni víme,když jsou nemocní není to žádná sranda,ale přesto máme občas o zábavu postaráno.

Zrovna nedávno jeden pacient zatloukl na pokoji do zdi kukačky,občas chlapi chodí kouřit do skříně a myslí si,jak jsou nenápadní,sem tam honíme po stropech kočky a jiná zvířata,někdy vidíme i ty bílé myšky.

Po jednom jsem chtěla ,aby se vyčůral do zkumavek a pak jsem ho přichytla,jak  tam ždíme použitou pampersku,další napustil do zkumavky vodu z vodovodu.
Před nedávnem jsem jednoho takového bývalého pacienta potkala v našem městečku před obchodem a on mě poctil svou přízní.

Začal z dálky křičet:"Sestřičko,já se k vám musím stavit s těma chcánkama,jenom se chcu zeptat,můžu do té zkumavky přilít trochu rumu,nebo tam musí být jenom nachcaný?"A pak že s chlapama není sranda.
Ale pravda je,že jsem ani jednou za ty roky nelitovala toho,co dělám a kdybych měla vybírat znova,tak určitě vyberu stejně.

Moje povolání mi totiž naprosto vyhovuje.Na závěr přikládám jeden urologický vtípek  pro pobavení/chudáci chlapi/:

Přijde chlap k doktorovi:
"Pane doktore,mě uhnívá!"
"Ukažte chlape,co s tím máte...vylezte na židli...hmm pěkný...skočte dolů...no vidíte,upadlo to samo..."
Karinečka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Moc jsi mě pobavila a jistě tak Tvůj příspěvek zafunguje i na ostatní.
Mám kamaráda - kdybych ho jmenovala, tak by mě zabil, a ten jednou musel právě na takové oddělení, neb se mu přihodila nehoda. Tak moc „měl rád“ svou přítelkyni, až mu bambulín zmordal. I řekl sestřičce v noci na přijmu, co ho trápí, a ona krásná slečna, přibližně v jeho věku, mu s úsměvem oznámila. „Vy jste ho, příteli, uštval.“ :-))) Míša

A co vaše práce? Jak dlouho jste ji hledali a děláte to, co jste si vždycky přáli dělat? Pište dnes na redakce@zena-in.cz

Reklama