Auvajs,auvajs,téma autoškola je pro mě moc nepříjemné.Když jsem ještě bydlela s rodiči,měla jsem plno elánu a chutí získat řidičák.Jenže naši byli proti a tak zůstalo jen u chuti.

Potom jsem se sice odstěhovala za manželem a tu a tam slyšela nějakou poznámku,jako že bych ty papíry taky měla udělat,jenže přiznávám se,zpohodlněla jsem a přišlo mi to zbytečné.Když jsem se potřebovala někam dostat,tak jsem měla doma chlapa,který mě odvezl a autobusy mi taky nijak nevadily.Vzhledem k tomu,že auto považuji za ostře nabitou zbraň,tak jsem o papíry nijak neusilovala.

Před pár lety udělala řidičák moje o osm let mladší sestra a já začala slýchávat z úst těch rodičů,kteří mi v tom zpočátku bránili,že bych s tím taky měla něco dělat,že se přece nenechám zahanbit.A tak došlo k tomu,že ve svých 32 letech jsem vypisovala přihlášku

Dokud probíhala jen teorie,bylo všechno v pohodě.Učení mi nevadí,horší byly jízdy.Pravidelně před každou jízdou jsem trávila ráno na záchodě,po cestě na jízdy vykouřila aspoň 4 cigarety.Nejhorší bylo,když se mě instruktor poprvé zeptal,kolikrát jsem už jezdila a když jsem mu řekla,že vůbec,tak mě vytáhl středem města na projížďku.Litovala jsem v duchu každého chodce,který po náměstí prošel a v každém jsem viděla potencionálního klieta patologického ústavu.

Seděla jsem za volantem jak v křeči,teoreticky jsem sice věděla,co mám dělat,ale mozek byl nějakej zamrzlej,nebo co.

Takhle probíhaly v podstatě všechny moje jízdy,pokaždé obrovský stres,že někoho nabourám,přejedu a podobně.Navenek to asi nebylo moc vidět,protože když jsme šli k závěrečným jízdám,byla jsem vybrána mezi prvními se slovy,že to umím a zvládnu,ale moje pocity byly strašné.

Přes to všechno jsem autoškolu udělala napoprvé.

Začala jsem hned jezdit,abych nevypadla ze cviku,ale po 14 dnech,když jsme jeli k našim na chatu a já vítězoslavně celou cestu /50 km/ odřídila,jsem si zbytečně zahrála na hrdinku ,chtěla předvést našim ,jak to pěkně umím a napálila do brány.Oprava stála přesně 33 340,-Kč,tu částku si budu pamatovat do smrti.

Probrečela jsem celý den,peněz nebylo nazbyt a já si takhle vydělám,ale už se stalo.Hned druhý den jsem ale hrdině vyrazila do práce i s označkovaným autem a i když jsem se cítila trapně za tu záležitost s bránou,tak jsem jezdila dál.

Bohužel jenom do té doby,než o pár měsíců později do nás vpálil chlapík,co koukal jinam než měl.Tehdy to sice moje vina nebyla,ale já dostala strach a za volant jsem už nesedla.Naštěstí mám moc hodného manžela,nikdy jsem neslyšela ani půl slova,že mám papíry a on mě musí vozit.Já se prostě na to necítím připravená a mám obavy,že už se nikdy cítit nebudu.

Mrzí mě to,ale je to lepší,než ¨si zase hrát na hrdinku a někomu ublížit.
Karinečka

Pozn. red.: Text nebyl redačně upraven.


Nic si z toho nedělej, Karinečko, ono to jednou samo odezní a Ty budeš jezdit jako po másle. A krom toho, já si osobně myslím, že každý, kdo kdy prožil bouračku, se pak staví k provozu na silnici, vlastním možnostem a také možnostem vozu, bez ohledu na značku, mnohem odpovědněji. M.

Reklama