Kapří prdelačku? Ne, děkuji!

Kapří prdelačku? Ne, děkuji!

Že můj přítel velice rád tvoří individuálně, je o něm známo. O jeho kuchařských experimentech již také vím své.

Posledním pokusem o želatinové bonbony vlastní provenience se zdařile dopracoval k nebezpečné chemické zbrani, kterou jsme následně vyhubili dvě generace potkanů v kanalizaci.

Na Štědrý den se rozhodl, že své úspěchy v roli traviče zopakuje.

Napřed mínil vraždit kapra doma, což jsem odmítla. Mám ráda kapra na stole, ale špatně nesu, když zvíře předtím vidím živé. Ztrácí tím anonymitu a já mám pak problém.

Když jsem byla malá, zabili mi totiž Bedřicha. Jedl housku ve vaně, čímž se pasoval mezi výjimky.

Když jsem ho pak spatřila rozporcovaného a smaženého ve strouhance, dostala jsem kvalitní hysterický záchvat a zbytek Štědrého dne strávila na sedativech.

Od té doby u nás živý kapr nebyl, tedy vyjma toho, kterého jsme zatvrzele chodili pouštět do Vltavy, než jsem se dozvěděla, že mu tím rovněž vystavuji parte.

Teď chodíme věšet do lesa pro zvířátka zeleninu a jablka.

Tento model dobrého skutku jste mi poradili vy. Mimochodem, velice se ujal a děkuji!

Snad to nechceš vyhodit?

Radek neměl jinou možnost než si kapra nechat zabít. Kuchat jej logicky musel rovněž on, neb to je práce pro muže. Zhostil se toho s mužnou vervou a já šla raději zápasit se stromkem v květináči.

Tento rok jsme sice pořídili krásný, leč velice křivý, takže jsem se dvě hodiny měla čím bavit, zatímco má polovička vězela po lokty v pětikilové rybě.

Vyrobil úhledné díly a záležitosti jako hlavu, ploutve a různé jiné rosolovité předměty ponechal bokem na talíři. I šel si po té dřině zdřímnout.

Oddělila jsem si pěkně dvě větší porce na báječnou rybí polévku, kterou připravuji podle norské kuchařky. Maso uvařím, pečlivě oberu, přidám troškou zeleniny, špetku muškátového oříšku a nakonec smetanu.

Polévka je pak lahodná a plave v ní pouze bílé maso a smažená houska. Nevzhledné části ryby jsem pečlivě zavázala do pytlíku a odnesla za dveře, že jimi pohostím toulavou zvěř.

Probral se, když už byly hotové chuťovky, chlebíčky i polévka a smažil se kapr.

„Kde je ten talíř s tou hlavou, ocasem a vnitřnostma?“ otázal se.

„Vyhodila jsem to přece.“

„Cože? Jak jsi to mohla vyhodit, to je na polívku!“

„Radku, polévka je hotová a je dobrá. Nedělám ji z těch věcí, co jsi tu nechal, nejíme to. Ale neboj se, bude ti chutnat, uvidíš...“

„Chci tu hlavu, mám ji rád!“

„Ale no tak, nebudu vařit polívku z očí, zadku a kdo ví, z čeho ještě. Je tu polévka, ochutnej...“

„Chci tu hlavu! Uvařím polívku sám!“

„Si uvař polívku, z čeho chceš! Pro mě za mě, uvař si kapří zadek a voči, hlavně mě to nenuť jíst!!“

„Kde to je?“

„V popelnici, můžeš se tam juknout, jestli někdo nevyhodil ještě nějakou jinou lahůdku, co by se ti do polívky hodila. U paneláků jsou kontejnery, budou nadupaný,“ supěla jsem.

Nakonec jsem šla za dveře a pytel s těmi dobrotami jsem mu donesla zpět.

„Upozorňuju tě ale, že to budeš jíst sám, protože my budeme večeřet tu estetickou polívku.“

„Klidně.“

Od té chvíle se Radek motal přesně na místech, kde jsem se já pletla, a smrděl s tím svým experimentem na celý byt.

Přišly dcery Pavlína, Johanka, Alice a Míša.

„Co to tady páchne, proboha?“

„Ále... Radek vaří kapří prdelačku!“

„Aha.“

Zkrátím to.

Večeřeli jsme norský typ polévky, neb nikomu se do pokrmu mrkajícího kapřím okem nechtělo. U stromečku bylo krásně a na hektolitry experimentu v hrnci na knedlíky si již nikdo nevzpomněl.

Kam spěcháš?

Včera jsem Radkovi připomněla jeho šest litrů báječného pokrmu s dotazem, jestli ho hodlá sušit za oknem do dubna, nebo zda ho mohu odborně vylít.

„Ať tě to ani nenapadne, vezmu si ji dnes k večeři,“ pravil srdnatě.

„To jsi měl udělat včera a předevčírem, je to z ryby a nebude to již dobré. Ovšem pokud míníš oblažit svou přítomností místní internisty, pak prosím.“

„Pche, to vydrží čtrnáct dnů.“

„Noo... tak v mínus třiceti možná.“

„Ti řikám, že je ta polivka v pohodě. Jdu si ji ohřát.“

Smrad na druhou.

Zatímco já jsem si namazala chlebíček salátem a přidala poličan, můj milý se jal na protější židli pozřít polévku. Náhle se mu nafoukl obličej, vyskočil a zmizel.

„Kam tak spěcháš, lásko?“

Strávil na záchodě pět minut.

„To ta mrkev, neměl jsem ji tam dávat,“ vyhodnotil maje podlité oči a v obličeji zdravou lesní barvu.

„Jistě, drahý, to bude tou mrkví...“