Reklama

Písničky skupiny Asonance už brázdí éter pětatřicet let. V tuto chvíli skupinu tvoří dvanáct lidí a mezi nejedněmi jsou rodinné vztahy. Rozhovor o Asonanci a jejich novém albu mi poskytl kapelník Jan Laštovička a jeho dcera, flétnistka a zpěvačka Klára.

jan a klara

Jestli vám, milé čtenářky, něco říká irská hudba, pak jistě znáte i kapelu Asonance. Tahle formace útočí na ušní aparát svých posluchačů již pětatřicet let. Je to takový „rodinný podnik“, který založili bratři Laštovičkovi. Z bratrů zůstal v kapele jen jeden - Jan, ale zato se přidala i jeho žena Blanka a časem také dcera Klára.

Sešel jsem se s Honzou a Klárou ve zkušebně Asonance, a protože jsem sám muzikant, po chvíli jsme si nad čajem potykali...

Je táta přísnější kapelník, nebo táta?
Klára:
To je těžká otázka, hned takhle na začátek... ale řekla bych, že táta. Výchova je u nás velmi důležitá. V Asonanci je dvanáct lidí a moc velký řád v ní donucením nelze nastolit (smích). Doma je určitě přísnější.

Jak to vůbec vzniklo, žes začala hrát s Asonancí?
Klára:
Narodila jsem se tam (smích).

Jinými slovy jste k Asonanci Kláru odmalička vedli?
Honza:
Poslouchala nejprve písničky, broukala si texty. Potom začala hrát na flétnu a nakonec i zpívat.

Vy jste celá hudební rodina, v Asonanci hraje ještě tvoje žena, hrál tam tvůj bratr... jak ses k hraní dostal ty?
Honza:
Začal jsem na gymplu hrát na kytaru, takové ty normální písničky, country a tak. Kamarád mi jednou půjčil album Joan Baezové Ballad Book. Úplně mě uchvátilo, byly tam skotské písničky, samozřejmě v jejím podání, ale byly to nejslavnější skotské melodie. Začal jsem si je tedy hledat a zjistil, že tohle je přesně to ono.

Asonance má většinou hodně dlouhé texty. Jak je pracné učit se je zpaměti?
Klára:
Nevím, jestli se to smí říkat, ale žádný z nich neumím. Mám před sebou vždycky šmírák a čtu je. Respektive nečtu, je to spíš taková psychická pomůcka. Nejlépe se samozřejmě texty učí opakováním při hraní.

A jak se vlastně takové texty píšou?
Honza:
To je různé. Nejvíc máme asi balad a u nich, když je dobrý originál a nemusím k tomu vymýšlet moc navíc, tak se mi píšou dobře.

Vaše balady se tedy často blíží obsahem originálu?
Honza:
Určitě ano. Akorát některé písničky, které teď hrajeme, mají dlouhé lyrické pasáže, ve kterých občas použiju svůj vlastní text, protože se mi do té určité melodie víc hodí.

Posloucháš Asonanci?
Klára:
Poslouchám originály našich písniček. Asonanční písničky miluju, zpívám si je téměř každý týden na koncertě, ale že bych si je pustila doma, to ne, na to je slýchám moc často naživo. Ale irskou hudbu poslouchám hodně často. Je to ve mně zřejmě nějak geneticky zakódované (smích).

Kdy sis poprvé uvědomila, že je táta hvězda?
Klára:
(Smích) Bylo to v létě u nás na Břevnově, kde máme rodinný domek. Stříhali jsme živý plot před barákem a (protože byla neděle a kousek od nás je park Hvězda) kolem chodily rodinky s dětmi na procházku. Najednou nějaká starší paní říká: „Ježkovy zraky, není to ten Lašťovička? Ten muzikant?“ Pak na něj dokonce zavolala: „Dobrý den, pane Lašťovička!“ To se mi moc líbilo.

Jak reaguješ na to, když tě poznávají lidé na ulici: Schováš se do kabátu a nejsi tam?
Honza:
Ale ne, normálně je pozdravím, i když je většinou neznám. Na festivalech se rád pobavím se známými fanoušky, kteří si chtějí povídat. Proč ne?
Klára: Na festivalech bývají lidé občas trochu připití. Už se mi párkrát stalo, že při chvilce ticha mezi písničkami zazněl výkřik: „My tě milujeme, Kláro!“ To je vždycky pekně trapné (smích).

Už jsi měla otravného a dotěrného fanouška?
Klára:
Měla a zachránil mě táta: Slovně ho poslal do háje. Bylo to hodně nepříjemné, poslouchali jsme kapelu, co hrála po nás, a on si ke mně sednul. Byl opilý, nejdřív chtěl podpis, tak jsem si říkala, že je to v pohodě, ale pak si začal dovolovat. Ještě že tam byl táta...

Co fakticky profesionální, nebo poloprofesionální hraní a škola. Jak se tohle kloubí - změní se člověku nějak životní styl?
Klára: Řekla bych, že ne. Samozřejmě jsem si musela najít čas na koncerty, ale nikdy jsem nebyla ta divná, v kolektivu to byl spíš plus, něco navíc. Náš styl není zase až tak známý a populární, takže se spolužáci spíš ptali a zajímali, bylo to pro ně něco zvláštního.
Honza: Vždycky jsem byl normální (smích). Nebyli jsme takoví ti šílenci, kteří hráli denně, spíš pro zábavu.

Jak často zkoušíte?
Klára:
Praktikujeme spíš ty veřejné zkoušky - tedy koncerty.
Honza: Zkoušíme nové věci. To, co už nějakou dobu hrajeme na koncertech, všichni znají a moc se to zkoušet nemusí. Ale když se dělá nový repertoár, tak uděláme velké soustředění, dvakrát do roka u nás na chalupě.

Jak vlastně vypadá ten tvůrčí proces, kdo dělá třeba aranže?
Honza:
Aranže vymýšlím já s Mirem. Vždycky si řekneme, co by bylo dobré dát tam za nástroje, pak si to zahrajeme, a buď se nám to líbí, nebo nelíbí, tak se to tak nechá, nebo nenechá. Některé písničky vlastně vznikají docela dlouho.
Klára: A časem si tam každý přihodí nějaký svůj kousíček, který se mu líbí. Šachuje s tempem a rejstříky... utváří se to prostě dlouho, ale taky se stane, že je písnička hotová za víkend.

Otázka pro oba: Když se vám nechce na koncert, jak se přemlouváte?
Klára:
Takové chvíle samozřejmě jsou, když se třeba člověk vrátí utahaný z práce a musí jet někam do Brna dvě a půl hodiny... Já mám tu výhodu, že si mohu v autě zdřímnout, na rozdíl od chudáků řidičů. Když pak ale dorazíme na místo koncertu a vidím všechny ostatní, které znám od malička a všichni jsou bezvadní kamarádi, tak je únava najednou pryč.
Honza: Mě nabíjí publikum.

Už se někdy stalo, že bys na koncertě chyběl?
Honza:
Ne, za celých pětatřicet let ani jednou. Řada lidí může chybět, ale myslím, že beze mě by se koncert neodehrál. Je těžké nahradit dudy, buzuki party... i některé kytarové party by chyběly - není nás tak moc kytaristů. Jinak mohou chybět skoro všichni kromě mě, Luboše, Mira a Hanky.

Asonance vydává 2. listopadu album Království Keltů. Co je na něm nového?
Honza:
Záleží na tom, co definujeme jako nové. Jestli jde o věci, které ještě na žádném albu nebyly, tak těch je tam třináct, nebo čtrnáct. A pak jsou tam čtyři remaky písniček, které jsme před tím nenahráli s bicími. Takže je to hodně nabité.

Jak dlouho takové album vlastně vzniká?
Honza:
Tohle se utvářelo asi dva roky. Problém je, že máme nahrávací studio doma ve sklepě, tak nikam nespěcháme, to je šílený. Bylo pracné dokopat všechny k tomu, aby to vůbec nahráli (smích).

Uděláme teď malou reklamu, proč by sis ty koupila nové album Asonance?
Klára:
Pro mě je irská hudba tou nejlepší na světě, ale nevím, jaký mají vkus čtenářky Ženy-in. Naše cédéčko je hodně rozmanité, jsou tam pomalé i svižné písničky, texty jsou hodně dramatické a stojí za to si je poslechnout. No a hlavně je tam tatínkova autorská píseň Miss Claire, která je pojmenovaná po mně. Je to samozřejmě moje nejoblíbenější píseň: krásný „slow air“, tedy snová pomalá melodie. Doporučuji pustit k vaně při svíčkách (usmívá se).

A ty, proč by sis koupil novou Asonanci?
Honza:
Začnu bez obalu obalem. Je to takový experiment, protože jsme nepoužili klasický plastový obal, ale naše grafička Johana Kratochvílová vytvořila speciální papírový skládaný obal. Byl dost drahý na výrobu, tak jsme trochu váhali, ale nakonec se nám tak líbil, že jsme do toho šli a rozhodli se udělat prvních tisíc kusů takto - uvidíme, jak se to bude prodávat. A potom si myslím, že skladba písniček na albu je moc hezká a hodně emocionální, takže určitě stojí za poslech.

království