Když jí pípla v mobilu zpráva od švagra, že je tetou, nemohla se dočkat, až se za svou sestrou vypraví do porodnice. Tolik se těšila, až si poprvé pochová svou malou neteř. Kdyby jen tehdy tušila, co všechno způsobí, na návštěvu by raději vůbec nepřišla. Jenže „kdyby“ neplatí a ona se tam hned druhý den vydala.

„Malá Pavlínka byla naprosto úžasná! Žádné takové to nedodělané, krabaté miminko s šišatou hlavou. Aneta, moje sestra, se radovala, jak půjdou brzo domů. Já jí ale udělala čáru přes rozpočet. Mou vinou si v nemocnici poležely ještě další dva týdny. Dodnes se mi při té vzpomínce zalijí oči slzami, a to už je to skoro půl roku,“ svěřuje je Kamila. A ač nerada, vypráví, co se tehdy přihodilo.

Stačil jeden špatný pohyb

„Anet mi dala malou pochovat a já ani přes mírný ostych neodmítla. Co když začne plakat, nebo mě poblinká? Dnes už vím, že jsem se měla bát něčeho úplně jiného. Jak jsem Pavlínku chtěla položit zpět do postýlky, najednou mi v té zavinovačce vyklouzla a spadla na zem! Obličejem! V tu chvíli se mi zastavilo srdce. A nejen mně. Rozhostilo se ticho. Na pár vteřin, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Hned na to začala malá šíleně plakat a moje sestra křičet o pomoc. Díky bohu, že jsme byly v porodnici! Během okamžiku do dveří vtrhly dvě zdravotní sestry, a když zjistily, co se stalo, s miminkem běžely někam pryč,“ popisuje Kamila, kterou ze šoku vytrhl Anetin hysterický křik a facky, kterými ji zasypávala.

„Moje omluvy byly absolutně zbytečné. Neviděla, neslyšela. Já ji nesoudím, měla na to právo. I já se bála o malou a chtěla zůstat, dokud nám lékař nepřijde říct, co s ní je. Ale Aneta mě vyhodila. S pláčem jsem zůstala sedět na chodbě, jenže lékaři mi stejně nic neřekli. Až od naší mámy jsem se druhý den dověděla, že malá musela na nějakou operaci, ale bude v pořádku,“ vzpomíná Kamila a přiznává, že jí spadl obrovský kámen ze srdce. Pocit viny ji ale neopouštěl.

Prý pomůže jen čas

Sestru se s dalšími omluvami pokusila kontaktovat alespoň přes sms, protože telefon jí nezdvihala. Zase marně. Odpovědi, natož odpuštění, se nedočkala. Bezprostředně po nešťastné události, ale ani dlouhé měsíce po ní. Absolutně se mnou nekomunikuje, úplně se ode mne odstřihla. Přitom vím, že malá Pavlínka už je naprosto v pořádku, ta nehoda na ní nenechala žádné následky, snad kromě malé jizvičky. Já to ale přece neudělala schválně! To mě chce sestra trestat do smrti?“ zoufá si Kamila s tím, že už byla se svým trápením i za psycholožkou.

„Prý je nejdůležitější, že jsem se sestře omluvila a projevila lítost. A když už ví, jak moc je mi to líto, nemůžu nic dalšího dělat. Chce to pouze čas. Jen ten prý otupí hrany. Tak snad mě jednou vezme na milost. Jen je mi líto těch ztracených měsíců, na které jsme se odcizily,“ dodává Kamila.

Čtěte také:

Uložit

Reklama