Tak nevím, nepřipadám si nijak stará, zatrpklá či zahořklá. Nevypouštím z úst při každé příležitosti hlášku, že za našich mladých časů bylo lépe, ale po páteční zkušenosti jsem to nejen vypustila, ale dokonce jsem tomu i začala věřit.

Děti už máme dospělé, žijí si svůj život a já se jim do něj snažím nezasahovat. Starší dcera už má dvě děti, mladší syn žije s přítelkyní v sousedním městě. Oba vystudovali, pracují a můžu říct, že mi dělají jen radost. Samozřejmě že jsou naprosto normální, takže se s nimi občas neshodnu, pohádáme se, ale vždy se udobříme.

Opravdu mi dělají jen radost. Když však pozoruji děti motající se kolem našeho domu, nestačím se divit. Hloučky dětí, nezaměnitelné aroma marihuany, drzé a sprosté výroky na adresu starších obyvatel domu. Občas si říkám, že bych o ně zlomila nejen vařečku, ale rovnou pořádný klacek.

Není to tak dávno, co u nás plakala kamarádka, protože její, pravda, plnoletá dcera se spustila s nějakou pochybnou partičkou. Lucka, kamarádka, byla nešťastná, protože je to jejich jediné dítě a ona si na ní velmi zakládá. Možná že i právě její přílišné požadavky dohnaly její dceru k nějaké vzpouře proti “rodičovské lásce”. Snažila jsem se jí utěšit, že to jsou jen telecí léta. Doporučila jsem jí, ať zkusí vysondovat, zda v tom nehrají roli drogy, ale to rázně zamítla. Tak jsem jí dopřála své rameno a útěchu v podobě slov, že bude lépe.

Nevím, nakolik mi uvěřila, ale je fakt, že trápit se nepřestala, dcera sice bydlela stále s nimi, ale víc ji neviděli, než viděli, každou druhou noc nespala doma, do práce nechodila, byla vedena na úřadu práce a pobírala dávky od státu. Nakonec sekla i s rekvalifikačním kurzem a má kamarádka propadala čím dál tím větší depresi. A já nevěděla, jak jí pomoc.

Minulý týden jsme s mým manželem jeli navštívit syna a cestou míjeli slečny ukazující na řidiče obscénními gesty. Vždycky, když jedu kolem, nechápu, jak někdo může takhle žít. Čekat na kdejakého úchyláka v horku, zimě, pak šup, šup a dej mi peníze. Kolikrát tam stály dívenky, kterým bych s bídou tipla patnáct a častokrát i holky, do kterých by to člověk neřekl vůbec.

Až nás zarazila povědomá tvář. Ano, byla to “malá” Lucka. Aniž by koukala, kdo kolem ní projíždí, ledabyle mávala na řidiče a ani jí moc nevadilo, když nikdo nezastavil. Procházela se po silnici v rozhalené košili a minisukni tak kratičké, že nestačila zakrýt ani spodní kalhotky.

Nevšimla si nás.

A já teď nevím, co s tím. Dcera mé nejlepší kamarádky šlape a já nevím, jestli jí to mám říct a srazit ji tak úplně na dno, nebo raději pomlčet. Zda si zkusit s “malou” Luckou promluvit sama, nebo se do toho nemíchat. Od té doby chodím jako ve snách a bojuji sama se sebou. Říct, či neříct?

Adéla

 
Reklama