Reklama

Před pár lety se stala mou šéfovou dlouholetá kamarádka, a byla to katastrofa. Dnes už kamarádky nejsme a já, když ji potkám, mám problém ji pozdravit.

Před mnoha lety jsme byli parta redaktorek, která si dobře rozuměla. Procovaly jsme v jednom časopise, seděly v jedné redakci, vídaly se denně. Pak nás osud roztrhl a my se rozlétly do světa. I když už jsme spolu nepracovaly, chodívaly jsme občas na společné obědy a snily o tom, jak jednou zase budeme všechny pracovat pohromadě a vymyslíme časopis, který předčí všechny ostatní. Po letech se to podařilo. Jedna z naší skupiny dostala nabídku dělat šéfovou zbrusu nového časopisu pro ženy a nás ostatní tak dlouho přemlouvala, až jsme se vzdaly našich teplých a poměrně prestižních místeček a šly do toho. Stalo se však něco, s čím jsme nikdo nepočítal. Naše šéfová neunesla svou novou roli a začala nám velice rychle a výmluvně dávat najevo,  kdo tady poroučí. Nesnesla jediný názor, který se zcela neztotožňoval s jejím, i když se jednalo o naprosto nepodstatné věci jako třeba neoblíbenost stejného jídla, jako měla ona. Věta „Mluvím s vámi z pozice šéfa!“ se stala legendární a my nevěřily vlastním smyslům. Tohle že je ta čestná, hodná a spravedlivá kamarádka? Navíc rozjela spoustu soukromých „kšeftíků“, kde ruka ruku myje, takže ty její začaly být vymydlené jako zrcadlo. Protekce, úplatečky, známosti, zažila jsem leccos, ale v této míře ještě nikdy nikde. Nakonec časopis skončil a my si musely hledat místo jinde. Aby se neocitla ve stejné roli my, zařídila to tak, že vyhodili dvě jiné redaktorky z vedlejší redakce a ona usedla na jejich místo. 

Dopadlo to tak, že z naší party jsem jediná, kdo si nevymazal její telefon z mobilu. A to byla původně kamarádka!