Bulvár

Kamarádi jsme pořád

Milé ženy-in,

dlouho jsem váhala, jestli mám dnes něco k tématu napsat, protože kladné reakce se tu člověk jen tak nedočká a ty záporné mne mrzí, ale stejně mi to nedá.

Do skautu jsem se dostala coby jedenáctiletá, těsně po revoluci, v lednu 1990. Ne, že bych o něčem takovém někdy snila, naopak jsem ani nevěděla, že něco takového existuje - ale naše „budoucí“ vedoucí bydlela kousek od nás, babička mojí kamarádky zas měla sousedku, která v mládí skautovala, no a já jsem bydlela dvě minuty od klubovny...

Tehdejší nadšení všech bylo bezmezné, všechno bylo nové, nezvyklé, nebylo ještě tolik jiných možností, co dělat, hlavně na malém městě. Spojovalo nás nově nabyté přátelství, společně strávený čas, zážitky...  chodila jsem do dívčího oddílu, i tábory jsme měly samostatně, ale ani o kluky nebyla nouze, chlapeckých oddílů bylo také spousta :-). Nikdy mi nepřišlo divné, že je oddíl jenom dívčí - je pravda, že bez kluků se holky nepřetvařovaly, na nic si nehrály, a hlavně se všechno naučily zvládat samy. Vůbec nemám ale nic proti oddílům, kde jsou kluci i holky dohromady, ale tohle rozdělení oddílů má hlavně brát v úvahu rozdílný vývoj kluků a holek v tom zásadním období, kdy se se skautem setkávají (tj. 10-14 let), později se stejně už zase dají dohromady :-).

Vlastně nevím, proč mne skautování tak chytlo, a proč jsem vydržela v podstatě až do dnes - tři roky jsem v oddíle byla jako člen, od čtrnácti jsem se spolu s ostatními už podílela na programu pro ostatní a na jeho vedení (jako tzv. „rover“) a od osmnácti do třiadvaceti jsem ho už vedla. Dnes jen sem tam pomáhám, aktivně se už nepodílím - přece jenom, po takovém letitém zápřahu už člověk ztratí potřebnou energii. :-)

Když nad tím tak uvažuju, je to stejně paradox, že jsem se ke skautingu dostala zrovna já - jsem z absolutně nesportovní, neturistické rodiny, nedružící se rodiny, která k podobným aktivitám nikdy vztah neměla. Na druhou stranu právě fakt, že naši rodiče s námi rodiče nijak aktivně víkendy ani dovolené netrávili, se pozitivně projevil v tom, že mi nikdy nic nebránilo jet se skauty,  kamkoliv jsem chtěla. A hlavně, nikdy jsem se nenudila, spíš bylo těch aktivit až moc. Možná i rodiče dodatečně ocenili, že o mně rodiče v pubertě ani nevěděli, stejně jsem skoro nebyla doma :-), a navíc jsem se, ač je to neuvěřitelné, chovala slušně. Ne, že bych za slušné chování pubertálních skautíků dala ruku do ohně, ale oproti většinovému vzorku populace asi trošku lepší  bude. Ale i jinak na měl skauting pozitivní vliv - vést oddíl, to vyžaduje hodně manažerských i pedagogických schopností (přece jen - zabavit děti, postarat se o ně, vycházet s nimi,  zařídit tábor, komunikovat s rodiči) a dnes jsem za tyhle zkušenosti vděčná. Přestože jsem povahou spíše líná, přesto jsem si tak nějak „zvykla“ trávit čas aspoň trochu aktivně,  zajímat se o to, co se děje kolem mne, nemyslet jen na sebe.

Skaut měl na mne zásadní vliv zejména proto, že se mi tam podařilo najít výborné kamarády, které spojovala právě společná myšlenka  i „práce“ pro své oddíly. Štěstí jsem měla i v tom, že kolem vsetínského skautingu se zdržovalo vždycky i hodně starších lidí, kteří nám měli co dát.  Trávili jsme spolu víkendy, prázdniny, jezdili na hory k nám i do ciziny - a tyhle vztahy, které vznikly hlavně v období střední školy, zůstaly doteď.. Dnes už je málokdo z nich ve skautu aktivní, dříve nebo později se lidi rozprchli na školy, přestali mít tolik času, našli si jiné zájmy - ale kamarádi jsme pořád, často se vídáme, a můžeme se na sebe spolehnout. A kupodivu, většina z nich se ani po ukončení vysoké školy nikam neodstěhovala, právě ta banda známých nás motivovala k tomu, abychom hledali práci v okolí Vsetína, což není až tak jednoduché.

Právě vzniklá přátelství - to je to nejlepší, co jsem si ze skautu odnesla. Přece jen, když s někým strávíte týdny v rumunských horách, mrznete ve stanu na táboře, nad ránem vymýšlíte program na závěrečnou hru, vaříte pro třicet lidí, stavíte tábor nebo vybíráte peníze na charitu, nějak to ty vztahy utuží :-).

Vůbec jsem ale tím článkem nechtěla říct, že skauting je to nejlepší, co vás na světě mohlo potkat. Je spousta dalších možností, samozřejmě včetně různých dětských organizací, kde se vám může podařit najít to, co považujete v životě za důležité (i když, samozřejmě, skautingu stále fandím, pomáhám,  a jeho myšlenky a zásady se mi líbí, prostě mne tak vychovali :-). Já jsem ale prostě měla to štěstí, že jsem své „zázemí“, přátele a dokonce i manžela, našla tam. Každý oddíl je ale jiný, sejdou se tam různí lidí, někomu zas takový způsob trávení volného času vůbec nevyhovuje, někdo má se skauty špatné zkušenosti, bohužel, prostě ale každý je jiný a vyhovuje mu něco jiného.

Jen si  někdy říkám, proč spousta lidí musí šmahem cokoliv odsuzovat, aniž by nad tím zauvažovali. Pokud byste se snad chtěli do mne pustit, promiňte, ale nebudu reagovat. O víkendu tu nejsem :-)

Fialinka


Děkujeme za krásný příspěvek :).

Tohle jsem na skautingu taky vždycky milovala - fajn parta lidí a akce... Jenom ty sliby a uniformy holt nebyly můj šálek čaje :).

Byla jste také v nějakém oddíle? A co jste si z něj odnesla? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!

   
27.04.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. [2] Samík97 [*]

    Ale to bylo i v Pionýru, jen se ta ideologie nesměla tak baštit.Aktivity v přírodě byly podobné a mí bývalí?Dodnes se rádi vidíme a s úsměvem na mládí vzpomínáme...

    superkarma: 0 27.04.2007, 20:32:26

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme