Reklama

 

S Jiřím jsme společně žili tři roky. Neříkám, že jsme měli hrozné, nesnesitelné manželství, to ne.... Ale hádky, neshody, nedorozumění byly u nás na denním pořádku.

 

Dva roky po svatbě se nám narodila Andulka. Spoléhala jsem na to, že díky tomu, že už nejsme jen manželé, nýbrž i rodiče, se náš vztah uklidní, vykrystalizuje v jakousi zodpovědnost za toho malého človíčka, který spinká v postýlce plné plyšových medvídků a vypadá jako andílek...

 

Opravdu, po celý rok, co nám dceruška rostla před očima jsme s Jiřím byli milujícími rodiči, pro které je pohoda a klid dítěte tím nejdůležitějším.

 

Jiří si Andulku zamiloval tak, že jsem tomu až sama nemohla uvěřit. Snesl by jí modré z nebe, stala se pro něj smyslem života, hvězdou, která mu prosvěcovala život ve chvílích, kdy se utápěl ve tmě plné problémů...

 

Ovšem pokud jednou mezi partnery nastanou nějaké rozbroje, je myslím pro oba nesmírně těžké dosáhnout toho, aby ony neshody byly zakopány hluboko do země, pohřbeny navždy...

 

Jak jsem již psala, rok nám naše manželství fungovalo bez hádek, bez dohadů, bez výčitek... Ale myslím, že tento stav míru vyčerpával nás oba.

Jsem si jistá, že nebýt Andulky, žádný mír by se ani nekonal, vjeli bychom si opět do vlasů při první příležitosti...

 

(Prosím ono slůvko „vjeli do vlasů“ chápejte jen jako slovní obrat, manžel na mě nikdy nevztáhl ruku a já na něj pochopitelně také ne...)

 

Po roce se naše výměny názorů vrátily stejně, jako se vlaštovky vrací s každým jarem.

Po nějakém čase jsme se oba shodli na tom, že už tento stav je skutečně nesnesitelný, že už v našem manželství nechceme nadále pokračovat...

 

Jistě, mysleli jsme na dcerku, ale upřímně... Je dobré vychovávat dítě v rodině, kde se maminka s tatínkem hádají kvůli každé prkotině a nemohou se dohodnout ani na tom, zda koupí housky, či rohlíky? 

Myslím si, volba rozvodu byla na místě... Cítili jsme oba, že náš vztah vyhořel a že i když se budeme snažit sebevíc, hádky se zkrátka budou opakovat...

 

Jenže včera, když si manžel přišel pro malou (již pár týdnů žijeme odděleně) mi navrhl, že bychom mohli zůstat kamarády, přáteli...

 

A to v tom smyslu, že bychom (hlavně kvůli Andulce) jezdili společně na výlety, na dovolenou, zašli společně na zmrzlinu, zkrátka společně dělali různé aktivity...

 

Chápu muže, myslí to dobře, ale já si vůbec nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Vyhneme se tak hádkám? Pomůže našemu vztahu fakt, že jsme rozvedení a že jsme jen kamarádi? Nebude mít malá v hlavičce zmatek?

 

Tyto otázky se mi stále honí hlavou jak splašení koně a já nevím, zda na jeho návrh přistoupit....

Můžete mi prosím napsat váš názor? Funguje u někoho z vás takovéto kamarádství?

 

Předem děkuji za vaše odpovědi. S pozdravem