Když vám nejlepší kamarád řekne, že jste se hodně změnila, a to k horšímu, moc dobře se to neposlouchá. Ale je zapotřebí se někdy podívat pravdě do očí.

Duševní zralost, nebo stárnutí?

Divocí kluci se promění v přísné fotříky, mladé kočky v usedlé maminy. Čas nezastavíš, ale proč ho alespoň nezpomalit?

Když jsem se seznámila se svým budoucím manželem, nešlo se neseznámit i s partou jeho hudebních kamarádů. Brali mě. Líbilo se jim, že poslouchám rockovou hudbu, že umím „zapařit“ jako oni, že je se mnou legrace a že jejich kamaráda v ničem neomezuji.

Vždycky jsem si více rozuměla s kluky, protože ti si nic nezávidí a vzájemně se nepomlouvají, což se o holkách v mém okolí rozhodně říct nedalo. Našla jsem mezi nimi kamarády, kterých jsem si vážila, protože mi dokázali říct pravdu do očí, a to i později v dospělosti. Anebo nedávno.  

Harry

Mezi rockovými fanoušky má přezdívku Harry, vlastně se mu tak říká odjakživa.
Pamatuji, když mi ho manžel před mnoha lety představoval jako svého nejlepšího kamaráda, tak řekl:
„To je Harry.“
„A jak se jmenuješ normálně?“
zeptala jsem se tehdy.  
„Harry,“ odpověděl, a tak jsem se už dál neptala.
Bral mě jako manželovu holku a stali se z nás skvělí kamarádi.
Moc mě potěšilo, když například tomu mému řekl:
„Máš fakt správnou babu!“

Strašně jsi zestárla

Pak jsme se odstěhovali a už jsme se tak často nevídali. Až teď nedávno jsme se sešli o prázdninách u nás na chalupě. Manžel pozval celou partu hudebních kamarádů na grilování, samozřejmě včetně Harryho.
Těšil se, až se všichni zase uvidí, zabrnkají na kytary a vzpomenou na staré časy. Dva přišli i se svými manželkami, dva sami. Seděli jsme, povídali, byla fajn atmosféra, ale já, aniž bych si to uvědomovala, pořád jsem něco uklízela, mlela, že bychom se měli ztišit, že už bychom mohli i pomalu končit a podobně.

Harry mi několikrát řekl:
„Prosimtě, uklidni se, co tady pořád šůruješ? Co pořád řešíš? Se trochu uvolni, ne?“
Ale já nic. Navíc jsem manželovi neustále naznačovala, že druhý den máme jet pro stavební materiál.
„Jeden den to počká, ne?“
To už jsem byla naštvaná, že nepočká.
sakrazivotA pak jsem dostala onu studenou sprchu. Harry, můj nejlepší kamarád, kluk, kterého řadím téměř na stejnou příčku s mým manželem, mi najednou povídá:
„Strašně ses změnila. Kde je ta skvělá holka, kterou jsem znal? Od té doby, co jsi v Praze, pořád jenom něco řešíš, někam spěcháš, neumíš se pořádně bavit. Strašně jsi zestárla.“ 
Urazila jsem se:
„To není pravda, já jsem pořád stejná. Hlavně, že ty jsi mladík.“
„Tak se neurážej. Já nemyslím, že jsi zestárla fyzicky, ale duševně. Podívej, celý večer tady lítáš jak papírový pytlík, plánuješ na zítra, hergot, tak se na to vys… , práce ti neuteče. Bav se, ne?“

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Pomalu duševně stárnu. Neumím se uvolnit jako dřív. Stres a starosti vytěsňují bezstarostnost mládí. Sakra život.
Čas nezastavím, zkusím ho tedy alespoň zpomalit. A pro ten stavební materiál můžeme zajet klidně až pozítří.

Čtěte také:

Reklama