Mám ráda cestopisné filmy. Ale občas, když jdu v Praze po ulici, mám pocit, že jsem se v nějakém ocitla. Někteří jedinci, často neurčitého pohlaví, si totiž s Afričany ani v nejmenším nezadají, co se týče množství kovových, dřevěných či jiných předmětů, které si zavěšují do všemožných tělních otvorů a na nejrůznější více či méně vhodné úseky kůže. Obvykle si nemůžu pomoct a poměrně nezdvořile zírám. A to se mi piercing v podstatě líbí.

Moje máma byla odjakživa odpůrkyní píchání uší malým dětem. A dobře udělala, když si vzpomenu, kolikrát a jak jsem se v dětství s někým rvala, mé uši by určitě v celku nepřežily. I dnes nosím většinou náušnice, které povolí dřív než mé ucho, a průběžně je při různém „kočkování se“ s kamarády ztrácím. Uši mi píchala má dětská lékařka, když mi bylo sedmnáct a já se rozhodla, že náušnice chci a z klipsů mě bolí lalůčky. Obešlo se to v celku bez problémů. Nejevila jsem žádné alergické reakce, můžu nosit ty největší pouťové šunty - a taky nosím, při mém ztrácení náušnic se nic drahého nevyplatí - a dírky mi nijak zvlášť nezarůstají - klidně můžu náušnice i měsíc nenosit.

 

 

 

  

 

 

O několik let později, už na vysoké, jsem dospěla k závěru, že chci do levého ucha další dírku. Tentokrát to vyřešil zavírací špendlík, panák vodky (na vnější i vnitřní desinfekci) a kamarádka medička na záchodcích v jednom baru. Opět vše proběhlo bez potíží. Hůř skončila moje matka - ta se totiž odhodlala k tomu, že si nechá píchnout uši až ve svých čtyřiceti letech, a nerozumně vyrazila nikoliv do specializovaného salonu, ale za svou doktorkou. Ta ji převelela na ušní, a tam poněkud zmatená a zjevně nezkušená sestřička spáchala dírky, které jsou tak křivé, že protáhnout jimi náušnici tak, aby se na druhé straně nezachytila o kůži, byl dlouho problém.

Specifickým úkazem je jedna má kamarádka. Jako malé holčičce jí maminka nechala uši píchnout, ale naposled měla náušnice někdy v sedmi letech. V šestadvaceti se rozhodla, že znovu chce náušnice nosit - a v celku bez problémů je těmi dírkami protáhla! Po devatenácti letech!

Co se samotných šperků týče, jsem milovnicí etno stylu. Tahám nejrůznější kombinace dřeva, mušliček a kůže, někdy nějaký ten kamínek a z kovů spíš různě splétané drátky než stříbro a zlato. Alespoň mě moc nestojí, když něco ztratím. A jak už jsem zmínila na začátku, piercing se mi v celku líbí, nikdy jsem se ale jaksi nedostala k tomu nechat si ho udělat. Tedy, asi bych nechtěla piercing v nosní dírce nebo na intimních místech, neláká mě ani jazyk nebo pupík, ale třeba obočí... A moc se mi líbí činky na klíčních kostech, ale u těch bych se vážně obávala, že si je vyrvu. Inu, snad se k tomu odhodlám dřív, než mi bude čtyřicet :).

Od kdy máte píchnuté uši? Jak to probíhalo?
Znáte nějaké historky o píchání uší?
Mají se malým holčičkám píchat uši? A co kluci a náušnice?
Co si myslíte o piercingu? Máte nějaký? Co extrémy?
Jaké šperky nosíte? Máte oblíbený styl?
Jaký byl Váš první šperk?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz! Můžete poslat i fotky! A my jednu z Vás odměníme!

Reklama