Aby byl život příjemný pro všechny, je třeba respektovat určitá pravidla. Většina z nás se je naučila vnímat nenásilně v dětství od svých moudrých rodičů, a tudíž v dospělosti tak nějak intuitivně odhadneme, co je správné a co už ne.

Často si ani nepamatujeme, od koho a od kdy to víme, co se jak má, případně nemá dělat, možná to ani neumíme zdůvodnit, kdyby po nás někdo žádal přesné vysvětlení. Zkrátka se to tak má dělat, tak to cítíme. 

  • Některé z těch věcí spadají do tzv. etikety, takže v tramvaji nesedíme jako bábovky, když nastoupí stařenka o holi, a stejně tak čekáme, že nás mladší kolega pozdraví jako první...

A pak je tu druhá skupina výchovných prostředků – zákazy a příkazy, které když jsou nevhodně podávané, mohou působit až kontraproduktivně.

zákazUveďme si pár příkladů, které na první pohled působí banálně, ale přesně ukazují, kam až takové zbytečně zákazy a pérování (zejména v dětství) může vést...

Ale i v dospělosti se tímto způsobem může nadělat pěkná paseka. A jak víme, nejlépe chutná zakázané ovoce...

Teď zpět k tomu dětství. Své o tom ví Lenka (32 let). Vzpomíná si, jak doma jako dítě byla neustále peskována za to, že nechává zbytečně svítit světlo.

„Bála jsem se,“ říká, „a tak jsem vždy měla rozsvíceno u sebe v pokoji i v ostatních místnostech, když jsem byla sama doma.“ Ačkoliv rodiče o jejím strachu věděli, její otec jí vždy vyhuboval a udělal kázání ohledně šetření.

„Máma se mě zastávala a říkala, že těch pár hodin svícení navíc nás nezabije, ale přesto ve mně zůstal pocit ukřivdění. Dnes – pokud bych své děti nechávala takto malé sama doma, tak jim určitě svítit dovolím. Nejsem rozhazovačný typ, ale vím, že dětská duše je důležitější než pár korun navíc za elektřinu,“ říká žena, jež si dnes občas z trucu rozsvítí světla v celém bytě, aby měla pocit naprosté volnosti a svobody.

Ví, že je to dětinské, ale prý se na sebe za tu svou „úchylku“ nezlobí. Má se ráda taková, jaká je. A její manžel také. Horší je to s jejím otcem, kterému údajně jeho přísný přístup nemůže zapomenout a i v dospělosti má problémy s ním otevřeně komunikovat.


Úsměvný, ale i poučný je příběh Ireny (29). Její dětství bylo v pořádku, rodiče ji vedli nenásilně k pravdomluvnosti a poctivosti. Jenže pak narazila na svého současného partnera, který je velmi dominantní a má rád věci pod kontrolou. Až příliš.

To nesmíš! Takto to nedělej! Já ti ukážu, jak mám rád, když věci jsou.... ! Ze začátku si Irena těch „vychovatelských“ lekcí nevšimla, ale když odložila růžové brýle zamilovanosti, začala prožívat období vzdoru.

„Až se někdy stydím, ale když jsem nepochodila v otevřené konfrontaci, dělám některé věci tajně jinak, než by si partner přál, na truc,“ říká polohlasně, jako by se bála, že bude při těch slovech přistižena. „Jsou to maličkosti a normální člověk by si ťukal na čelo, ale moje vnitřní já je šťastné, že zažívá aspoň takto „ilegálně“ chvíle svobody,“ vysvětluje mladá žena, která si jinak na partnerovi cení, že je spolehlivý, pracovitý a milující manžel a otec, a i když jí některé kamarádky našeptávají, ať se nenechá usurpovat a od takového muže odejde, ona to vidí jinak.

„Všude je něco a já už si zvykla na jeho vrtochy, které tajně sabotuji. Nejsem na sebe pyšná, vím, že kdyby partner připustil někdy mou pravdu nebo aspoň diskusi, rozhodně bych se takto nechovala, a možná si ho kvůli tomu i méně vážím, ale když vidím, že moje nekompromisní vrstevnice jsou bez chlapa a stále hledají pana dokonalého, jsem ráda za to, že je to tak, jak to je,“ uzavírá.

No, někdy si to soužití děláme zbytečně složité, že? A jsou to maličkosti...

Přečtěte si dva pozitivní příběhy, které vám možná unikly během Vánoc:

A jeden poučný z archivu:

Reklama