Reklama

Teda, takhle mi pokazit chuť hned zrána! :-)... no nevadí, dám se do toho, i když na školní jídelny bych nejradši zapomněla nadosmrti.

Protože jsem byla dítě emancipované matky, neušla jsem žádným výdobytkům moderní doby. A tak jsem od první třídy musela ráno do družiny a po vyučování do školní jídelny. Nevím, co bylo horší. V družině si nevzpomínám na nic jiného než na kreslení (pěkně v tichosti) a na komisní soudružku učitelku.

Do školní jídelny mě rodiče vybavili pouzdrem na příbory, tehdy si každý nosil svoje - zabalené ještě v ubrousku, ale už mi neřekli, co mě tam čeká. Jídelna byla nedaleko školy, umístěná ve staré budově, která už i tak měla svůj vlastní odér. Když se k tomu přidal puch z mokré klikaté chodby a nevětrané velké jídelny, měla jsem dost už před obědem.

Fronta u okýnka sloužila čekajícím spolužákům k různým lotrovinám, u stolu jsme se žďuchali lokty, nepozorným a do jídla zabraným často za límec přistál kus knedlíku, a na jídlo v klidu člověk nemohl ani pomyslit. Nad tím vším se vznášel ječivý hlas pedagogického dozoru. Představte si vyjukaného prvňáčka, jak mu tam má asi chutnat... no - nechutnalo mi vůbec. A zvlášť maso. Bohužel, muselo se dojídat... a zbytky na talíři? Kdepak. Kdo se toho opovážil, ten byl s hanbou vrácen zpět ke stolu a donucovací metodou přiměn k sežvýkání všeho, co zůstalo na talířku. Tak i já.

Zoufalá ze stydnoucího fláku hovězího, protkaného tukovými žilkami, jsem to se staženým krkem a uslzenýma očima nacpala naráz do pusy a začala se snažit. Byla to hrůza: maso bylo rozžvýkané na kaši, ale tak suché, že nešlo polknout. Co teď?  Maminka nikde, všude jenom ječící dětičky a nad tím jako Perun hromovládný čněl v plášti dozor. Počkala jsem, až se oplášťovaná postava ke mně obrátí zády - a maso jsem  z pusy bleskově přemístila do penálu na příbory, pěkně do kapsičky.

"Vidíš, tak jsi hodná holčička," pohladila mě po hlavě ruka pedagožky, když jsem jí ukazovala vymetený talíř. Nacupitala jsem vrátit tác a vyběhla na svobodu. Břicho mě bolelo ještě dva dny potom. A to nebylo všecko. Na maso v pouzdře jsem zapomněla a přišlo se na to až za týden, když celá rodina čichala, co to doma tak strašně smrdí. Nedokázala jsem vysvětlit, jak k celé situaci došlo, a ještě jsem dostala vynadáno.

Od té doby jsem vystřídala spoustu školních jídelen a nechuť mi přetrvala až do dospělosti - radši si nosím do práce jídlo z domu, než bych si znovu, byť jen náznakem, připomínala smrad, křik a nepříjemnosti z dětských let.

Myslíte, že dneska je to stejné?

Gerda



Vy byste si rozuměla s mým bratrem, ten míval kapsičky, pro změnu, oblečení nacpané nejen masem, ale podařilo se mu tam vměstnat i omáčku s brambory a nudlovou polévku.



Také jste skrývali nedojedené jídlo po kapsách?

Čtvrteční téma:
ŠKOLNÍ KUCHYNĚ 
Co si představíte, když se řekne školní jídelna?
Jaká byla vaše nejoblíbenější jídla?
Jaká nejodpornější?
Zanechala na vás školní kuchyně nějaké následky ?
Zvedá se vám z ní dodnes žaludek?
Víte, co to bylo UHO?
Napište nám na:
redakce@zena-in.cz