Reklama

Kalous ušatý je druh sovy, omlouvám se těm, kteří vědí, ale někdo si kalouse zaměňuje s kaloněm, což je pro změnu druh netopýra. Dva naprosto rozdílné živočišné druhy a přesto mají cosi společného. A to, že se staly hlavními aktéry vtipných historek, které mi vyprávěl zvířecí záchranář Petr Jandík.

Dovolte mi, milé čtenářky, abych se opět vrátila k rozhovoru se zvířecím záchranářem Petrem Jandíkem. Naše povídání bylo pro mne (doufám, že i pro vás) velmi zajímavé a poučné. Vzpomeňte si na články o ptačích budkách a nedávný článek o zimním přikrmování.

Kalous ušatý

Přestože se práce zvířecích záchranářů týká spíš smutných osudů a dramatických událostí, o ty vtipné a veselé příhody naštěstí nouze není. Přečtěte si jednu z nich.

V parku psychiatrické léčebny se zalíbilo kalousovi a v dutině stromu si udělal hnízdo. Vyvedl tři mladé, a ti se postupně snažili vylétnout. Každý den jedno mládě neohrabaně vypadlo z hnízda a nebylo schopné vyletět zpět. Pacienti léčebny ho vždycky chytili a zavolali nám do stanice, ať si pro ně přijedeme. A tak jsem tři dny za sebou jezdil do Dobřan. Tam a zpět.

Potřetí mne vzali do jídelny. Ne snad na oběd, jak by se mohlo zdát, ale pro kalouse. Když poslední mládě našli, strčili ho pod kbelík a hlídali, než si pro ně zase přijedu.

U dlouhého stolu sedělo dvanáct pacientů a upřeně sledovalo obrácený kýbl. Bylo ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. Zvedl jsem kýbl a řekl: „Kalous ušatý“…a všichni se s křikem rozprchli, jako když do nich střelí.

Co je najednou tak vyděsilo, když potřikrát kalouse chytili, se mi nepodařilo zjistit, ale přišlo mi to až dojemně legrační.

Takové příhody jsou vždycky velkou vzpruhou a odměnou naší práce. Mladé kalousy jsme samozřejmě vykrmili a pustili zpět do přírody.

Čtěte také: