Bulvár

Kafe po ránu

Minulý díl ZDE.

Něco mi putovalo po obličeji. Od čela, kolem koutku víčka až ke rtům. Přiotevřela jsem oči... a pokusila se vmáčknout do podlahy a zároveň se přesunout o metr stranou. Nepovedlo se mi to tak úplně. Narazila jsem si loket a praštila se hlavou a kovovou trubku. Zadunělo to. Šváb, kterého jsem tím pohybem úspěšně setřásla, dál v klidu putoval po mé podprsence...

Uvědomila jsem si, že jediné, co mám na sobě, je Filipův plášť. A že mě nebolí hlava, což bylo po včerejší noci a po té ráně o trubku s podivem. Včerejší noc... Čekala jsem, jak můj žaludek zareaguje na pomalu se vybavující vzpomínky. Žaludek se neozýval, zato unaveným tělem se přelila příjemná vlna rozkoše.

Vzpomněla jsem si na Moniku a na její zhnusený výraz, když mě přistihla s Danem. Neřekla tenkrát nic, jenom vycouvala z ložnice a bouchla dveřmi. Ale ten pohled byl výmluvný. Jenže já už dávno nebyla naivní studentka, které se večer opije a potom ráno vzlyká, s kým se to vyspala a jak mohla. Tahle noc – stejně jako tenkrát ta s Danem – prostě stála za to. A jak se bude situace vyvíjet dál, se uvidí.

„Kafe?“ vytrhl mě z přemýšlení Filipův hlas. Málomluvnost se mu, zdá se, vrátila.
„Jo.“ Chlap, který mi po ránu přinese do postele – no, spíš do pelechu – kafe, prostě nemůže bejt špatnej. „Dala bych si sprchu.“

Sprcha byla hadice podezřelého původu, přidrátovaná k jedné z trubek, které se jako tlustí hadi klikatily celým podzemím. Když jsem otáčela improvizovaným kohoutkem, tiše jsem doufala, že je to rozvod pitné vody. Byl. A nikdo se ji neobtěžoval ohřát.

Po provizorní hygieně s kusem oprýskaného, mastného mýdla a zbytkem zubní pasty – raději jsem si nepředstavovala, jak k ní kostnatý stařík s holou lebkou přišel – jsme se s Filipem a Žíťou sesedli v našem kutlochu.

„Tak co teď?“ položila jsem po chvíli mlčenlivého žvýkání lepivého černého chleba s okoralým sýrem zásadní otázku.
„Co chceš ty?“ pokrčil rameny Žíťa.
„Já...“ Zarazila jsem se. Řekni: Vrátit se! - křičelo něco ve mně. Jenže jsem tu pitomou, jednoduchou větu nějak nemohla protlačit skrz zuby. Vrátit se kam? - napadalo mě totiž vzápětí a pocit prázdnoty a zoufalství z předminulého večera se vrátil s razancí rozjetého rychlíku.
„Máš tam někoho?“ zeptal se Filip, jako by věděl, na co myslím.
Tam znamenalo nahoře – v Praze. Už jsem si začínala zvykat na místní slang. „Dceru...“ povzdechla jsem si, „dospělou.“
„Nemůže tady zůstat!“ namítl Žíťa. „Zabijou ji.“
„Nebo dřív zabijeme my je,“ usmál se Filip, ale ten úsměv zůstal jenom na rtech. Oči měl najednou studené a mrtvé, jako kus betonu.

Pokračování příště.

   
17.08.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] OlgaMarie [*]

    Bez kafe po probuzení jsem schopna po muži,který se mnou žije přes 30let,požadovat občanský průkaz.Než se dopotácím do kuchyně,už mi na stole voní.V posteli bych se určitě polila atd.

    superkarma: 0 17.08.2007, 17:35:20
  2. avatar
    [2] Eliza [*]

    Asellus: aspon ze tak

    superkarma: 0 17.08.2007, 14:00:56

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme