Ahojky všem a i přes deštivo přeji krásný pátek a ještě lepší víkend.
WC story? Tak to mi připomnělo jeden můj trapas.

Bylo léto a známí byli na podnikové rekreaci u vody, v krásných chatičkách, ovšem s WC (kadibudkou) na kopečku, v lese, asi 100 metrů od nich. A že máme přijet na víkend, mají volné postele, tak jsme vyrazili. Ubytovali se, něco pojedli, popili a mě se začalo chtít.

Chtít jo, ale do kopce? Tak to se mi ještě nechce. Jenže chtít a muset je opravdu rozdíl, za chvíli, i přes nechuť, jsem musela. Poslední metry jsem skoro dobíhala (jako vždy na poslední chvíli). Jak jsem tak fofrovala, nevyšel prvotní záměr zavřít za sebou dveře. A jelikož kadibudka byla situována "na šišato", milé dveře se doširoka otevřely a opřely se o boční stranu latríny, samozřejmě zvenku. Kdo by to řešil, hlavně, že se dílo podařilo:-)) Se slovy "nebylo mi nic a je mi lépe" se tak kochám pohledem na chatičky, v dálce obzor Českého ráje, Trosky... a najednou slyším hlasy. Co je? Okamžitým průzkumem okolního terénu jsem zjistila, že ten, kdo ty kadibudky stavěl, byl opravdu vtipálek. Pár metrů pod mým trůnem vedla lesní cesta a po ní kráčel zpívající oddíl pionýrského tábora. Dveře kdesi, ty zavřít nešly, tak sedíc s holým zadkem a kalhotama u kotníků jsem se tvářila jako že JÁ a TADY vůbec nejsem, tady opravdu NIKDO není. Asi můj výraz nebyl přesvědčivý, děti byly všímavé a bylo tedy otázkou okamžiků, kdy se ozvalo první : ,,Jé, hele, chichichi..." Vedoucí je popoháněla a nezapomněla taktéž juknout, co že tam asi tak můžu dělat...

To zaregistrovali ti známí a smíchy začali slzet. Přešel tábor, tak jsem koukala rychle vypadnout, co kdyby šel oddíl zpátky nebo nedejbože skupinka japoských turistů.:-)) Bafnu rulku papíru, ona mrška jedna živá, šup, hup, a už se koulela z kopce jehličím a roštím dolů. Mně zůstal v ruce naštěstí konec, tak jsem popotáhla, vyklepala mravence a roštíčko, použila, popotáhla... Dole už lezli všichni smíchy po zemi. A dodneška se tím určitá skupinka lidí náramně baví, drže se hesla, cizí neštěstí potěší spolehlivě. Tak doufám, že potěší a možná i rozesměje trochu i Vás všechny.

Měj te se, páčko Majdinka

P.S. Na závěr jeden dětskej:
Sedí pán na WC a tlačí a tlačí a nejde to a nejde.
Vedle přilítne chlap, honem honem, prd prd žbluňk a hotovo.
Ten nešťastník vedle povídá: ,,Jé, já Vám tak závidím, já tu jsem už takovou dobu a nic."
Druhý odpověděl: ,,Nemáte co, to prd prd bylo ještě do kalhot a to žbluňk, to byla peněženka."


Děkujeme za veselou historku i za vtip :). Pobavilo obojí :).

redakce@zena-in.cz

Reklama