evaPřed nějakým časem jsem si v diskuzi pod článkem přečetla tip, a jak se později ukázalo – docela dobrý tip. Ani nevím, které z vás za něj vděčím. Byla to ta, která místo běžného kadeřnictví doporučovala návštěvu pracoviště učnic se slovy: „Jsou levné a šikovné. Berou bez objednání a většinou hned, čeká se maximálně půl hodinky.“

Naposledy jsem v kadeřnictví seděla v Děčíně. Chtěla jsem klasicky nabarvit, melírovat, zkrátit a vlasy poté vyčesat do klasického číra, které jsem si v létě tolik oblíbila. Až k tomu závěrečnému stylingu bylo vše v pořádku. Pak jsem ale dostala do ruky gel a žehličku na vlasy, ať se učešu sama, neboť paní neví, jak to chci. Posléze mi toto bylo naúčtováno jako „kreativní účes“ a já byla celkově o 1500 lehčí.

Po téhle zkušenosti jsem si řekla, že horší už to být nemůže, a tak otestuji mladou krev začínajících profesionálek.

Zamířila jsem tedy do stanice Invalidovna, kde má pracoviště třetí ročník učiliště. Bohužel byly všechny dívky zadané na dvě hodiny dopředu a pak už se zavíralo. Domluvily jsme se na další den.

To už jsem vyrazila s větší časovou rezervou. Vzali mě hned. Ujala se mě trochu s rozpaky mladá Věrka, na kterou jsem začala chrlit své kreativní šílenosti. Abych to své učnici co nejvíc usnadnila, popisuju jí dopodrobna svou představu. Přinesla jsem si vytištěný obrázek jako názornou ukázku. Nad paletou barev společně vybíráme vhodné odstíny. Zachtělo se mi malé provokace. „Víte, já bych do té ofiny chtěla nějaké kontrastní proužky. Nejradši modré.“ „Modrou barvu tady určitě nemáme, ale můžu vám tam dát tuhle oranžovou,“ říká omluvně. Smířila jsem se s tím, že provokace tentokrát nebude. Příště si tam tu modrou přinesu.

eva„Takže chcete jako základ tuhle červenou, spodní vrstvu černou a do ofiny touhle barvou silnější proužky? Zkrátit tak o tři centimetry?“ ujišťuje se. „Kdybych po vás chtěla něco, co nezvládnete, tak mě zarazte,“ dodávám. „Ona to zvládne,“ ujišťuje mě přihlížející učitelka.

Zvládla. Jediné, na co si netroufla, byla šikmá ofina. Tu mi vytvarovala mistrová, od které si mladá učnice vyžádala nápovědu jen párkrát, během doby, kdy mi prováděla barvení, melír, stříhání a kreativní účes, jenž jsem si tentokrát nemusela dělat sama. Tu a tam přišla sama zkontrolovat Věrčino dílo. Opravovat nemusela nic.

Po necelých třech hodinách už jsem se zálibně prohlížela v zrcadle. Ve skutečnosti mě ale dostala na kolena až konečná cena, kterou jsem měla zaplatit – 490 korun.

Podtrženo, sečteno, ve srovnání s běžným kadeřnickým salonem jsem tam strávila asi o půl hodinky více času. Ale zaplatila o tisícovku méně a odcházela spokojenější než kdy předtím. Nebudu se dlouho rozmýšlet, kam zajít, až zase bude potřeba.

Komu svěřujete svou hlavu vy?

Reklama